Dnes budeme čítať prvé tri verše zo šestnástej kapitoly Bhagavad-gíty.

Bhagavad-gíta. 16.1-3

śrī-bhagavān uvāca
abhayaṁ sattva-saṁśuddhir
jñāna-yoga-vyavasthitiḥ
dānaṁ damaś ca yajñaś ca
svādhyāyas tapa ārjavam

ahiṁsā satyam akrodhas
tyāgaḥ śāntir apaiśunam
dayā bhūteṣv aloluptvaṁ
mārdavaṁ hrīr acāpalam

tejaḥ kṣamā dhṛtiḥ śaucam
adroho nāti-mānitā
bhavanti sampadaṁ daivīm
abhijātasya bhārata

Synonyma

śrī-bhagavān uvāca — Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil; abhayam — nepřítomnost strachu; sattva-saṁśuddhiḥ — očišťování se; jñāna — na úrovni poznání; yoga — spojení; vyavasthitiḥ — spočinutí; dānam — dávání milodarů; damaḥ — ovládání mysli; ca — a; yajñaḥ — konání oběti; ca — a; svādhyāyaḥ — studium védské literatury; tapaḥ — askeze; ārjavam — přímost; ahiṁsā — nenásilí; satyam — věrnost pravdě; akrodhaḥ — nepodléhání hněvu; tyāgaḥ — odříkání; śāntiḥ — klid; apaiśunam — nechuť k vyhledávání chyb; dayā — soucit; bhūteṣu — se všemi živými bytostmi; aloluptvam — oproštěnost od chamtivosti; mārdavam — mírnost; hrīḥ — zdrženlivost; acāpalam — odhodlání; tejaḥ — síla; kṣamā — schopnost odpouštět; dhṛtiḥ — neochvějnost; śaucam — čistota; adrohaḥ — oproštěnost od zášti; na — ne; ati-mānitā — očekávání úcty; bhavanti — jsou; sampadam — rysy; daivīm — transcendentální povahy; abhijātasya — toho, kdo zrozením odpovídá; bhārata — ó synu Bharaty.

Překlad

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Nepřítomnost strachu, očišťování se, rozvíjení duchovního poznání, dávání milodarů, sebeovládání, konání oběti, studium Ved, askeze, přímost, nenásilí, věrnost pravdě, nepodléhání hněvu, odříkání, klid, nechuť k vyhledávání chyb, soucit se všemi živými bytostmi, oproštěnost od chamtivosti, mírnost, zdrženlivost, stálé odhodlání, síla, schopnost odpouštět, neochvějnost, čistota a oproštěnost od zášti a od prahnutí po úctě — tyto transcendentální rysy patří k lidem s božskou povahou, synu Bharaty.

Význam

Na začátku patnácté kapitoly byl uveden popis banyánu představujícího tento hmotný svět. Jeho postranní kořeny byly přirovnány k činnostem živých bytostí, z nichž některé jsou příznivé a jiné nepříznivé. V deváté kapitole bylo také vysvětleno, kdo jsou devové, osoby s božskou povahou, a kdo asurové, bezbožné osoby neboli démoni. Z hlediska védských zvyklostí jsou činnosti na úrovni kvality dobra pokládány za příznivé pro pokrok na cestě osvobození a jsou transcendentální povahy (daivī prakṛti). Ti, kdo mají transcendentální povahu, kráčejí k osvobození. Naproti tomu ti, kdo jednají pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti, osvobození nemohou dosáhnout. Buď budou muset zůstat v hmotném světě v podobě lidských bytostí, nebo sestoupí mezi zvířata či ještě nižší druhy. Zde v šestnácté kapitole Pán líčí transcendentální i démonskou povahu a vlastnosti, které jsou s nimi spojené. Rovněž popisuje klady a zápory těchto vlastností.

Velice důležité je slovo abhijātasya, jež se vztahuje na toho, jehož zrození vychází z transcendentální povahy či sklonů k božskému jednání. Zplození dítěte v božské atmosféře se ve védských písmech nazývá Garbhādhāna-saṁskāra. Pokud chtějí mít rodiče dítě obdařené božskými vlastnostmi, měli by následovat deset očistných principů doporučených pro společenský život lidské bytosti. V Bhagavad-gītě jsme již četli, že pohlavní život určený k plození dětí s dobrými vlastnostmi je samotný Kṛṣṇa. Pohlavní styk se nazavrhuje, pokud je na úrovni vědomí Kṛṣṇy. Ti, kdo si jsou vědomi Kṛṣṇy, by neměli plodit děti způsobem jako kočky a psi. Mají zajistit, aby si po narození mohly být vědomé Kṛṣṇy i ony. To by měla být výhoda dětí narozených otci a matce, kteří si jsou plně vědomi Kṛṣṇy.
Společenské zřízení zvané varṇāśrama-dharma, které rozděluje společnost na čtyři stavy duchovního života a čtyři třídy podle zaměstnání, se neřídí zrozením. Dělení odpovídá studijním schopnostem a jeho účelem je udržovat ve společnosti mír a blahobyt. Je řečeno, že zde uvedené povahové rysy jsou transcendentální a napomáhají všem dosahovat pokroku v duchovním chápání, aby mohli být vysvobozeni z hmotného světa.

Ve varnášramské společnosti je sannyāsī neboli ten, kdo žije ve stavu odříkání, považován za představeného či duchovního učitele všech společenských stavů a tříd. Brāhmaṇa je pokládán za duchovního učitele tří zbývajících částí společnosti — kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů — ale sannyāsī, jenž stojí v celém zřízení nejvýše, je duchovním učitelem i pro brāhmaṇy. Prvním předpokladem, který musí splňovat, je nemít strach. Jelikož musí žít sám, bez podpory a bez záruky, že ho někdo podpoří, musí záviset pouze na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Jestliže uvažuje: “Kdo mě ochrání, až se všemi přeruším styky?” není připraven žít ve stavu odříkání. Musí být naprosto přesvědčen o tom, že Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je ve svém lokalizovaném aspektu Paramātmy stále v jeho nitru, vidí vše a vždy ví, co kdo zamýšlí udělat. Je tedy nutné, aby měl pevné přesvědčení, že se Kṛṣṇa v podobě Paramātmy postará o duši, která je Mu odevzdaná. Má si myslet: “Nikdy nebudu sám. I když budu žít v tom nejtemnějším lese, Kṛṣṇa bude se mnou a poskytne mi veškerou ochranu.” Takové přesvědčení se nazývá abhayam, stav beze strachu. Toto rozpoložení mysli je pro osobu žijící ve stavu odříkání nezbytné.

Dále je třeba se očišťovat. Ve stavu odříkání je nutné dodržovat mnoho pravidel a usměrnění. Ze všeho nejdůležitější je přísný zákaz jakéhokoliv důvěrného vztahu se ženami. Sannyāsīni nesmí se ženou ani mluvit o samotě. Pán Caitanya byl ideální sannyāsī, a když pobýval v Purī, Jeho oddané se k Němu nesměly přiblížit, ani aby Mu projevily úctu. Bylo jim doporučeno klanět se Mu zpovzdálí. To není známka nenávisti k ženám, ale omezení předepsané sannyāsīnům — nepřicházet do blízkosti žen. K očištění je třeba dodržovat usměrňující pravidla příslušného stavu. Sannyāsī má přísně zakázáno se důvěrně stýkat se ženami a vlastnit majetek za účelem smyslového požitku. Jak jsme již uvedli, ideálním sannyāsīnem byl samotný Pán Caitanya a na Jeho životě vidíme, že ve vztahu k ženám byl velmi striktní. I když je považován za nejvelkorysejší inkarnaci Boha, projevující milost těm nejpokleslejším podmíněným duším, co se týče styku se ženami striktně dodržoval usměrňující pravidla sannyāsu. Například Choṭa Haridāsa byl ve společnosti těch, kteří byli s Pánem Caitanyou v důvěrném styku, ale jednou nějak došlo k tomu, že žádostivě pohlédl na mladou ženu, a Pán byl tak přísný, že ho ihned zavrhl a již nikdy ho nechtěl mezi svými blízkými společníky vidět. Śrī Caitanya řekl: “Pro sannyāsīna nebo kohokoliv, kdo se chce vysvobodit ze zajetí hmotné přírody, pozvednout se na úroveň duchovní přirozenosti a vrátit se domů, zpátky k Bohu, je pohlížet na hmotné vlastnictví a ženy s myšlenkami na smyslový požitek — dokonce ani ne si s nimi užívat, ale jen na ně s touto touhou hledět — tak špatné, že by bylo lepší, kdyby spáchal sebevraždu, než aby trpěl takové nepřípustné touhy.”

Dalším aspektem je jñāna-yoga-vyavasthiti — rozvíjení poznání. Sannyāsī má rozdávat poznání hospodářům a všem, kdo zapomněli na skutečný život, zasvěcený duchovnímu pokroku. Má chodit od domu k domu a prosit o almužnu. To však neznamená, že je žebrák. Jednou z vlastností osob na transcendentální úrovni je také pokora — sannyāsī z pokory chodí ode dveří ke dveřím, a to nikoliv za účelem žebrání, ale aby navštěvoval hospodáře a probouzel v nich vědomí Kṛṣṇy. To je jeho povinnost. Pokud je skutečně pokročilý a nařídil mu to jeho duchovní učitel, má kázat o vědomí Kṛṣṇy pomocí logiky, a jestliže tak pokročilý není, nemá stav odříkání přijímat. I když se ale stalo, že bez dostatečného poznání tento stav přijal, měl by vždy pozorně naslouchat pravému duchovnímu učiteli, aby své poznání rozšířil. Sannyāsī, člen stavu odříkání, nesmí mít strach, musí se vyznačovat čistotou (sattva-saṁśuddhi) a setrvávat na úrovni poznání (jñāna-yoga).

Dalším rysem je dávání milodarů, a to je úkolem hospodářů. Ti si mají poctivě vydělávat na živobytí a padesát procent příjmu věnovat ve prospěch šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. Každý hospodář by tedy měl přispívat organizacím, které usilují o tento cíl. Pro každý milodar je třeba najít správného příjemce. Jak bude vysvětleno později, jsou tři druhy milodarů — patřící ke kvalitám dobra, vášně a nevědomosti. Milodar patřící ke kvalitě dobra písma doporučují, ale milodary patřící ke kvalitám vášně a nevědomosti nikoliv, neboť ty jsou pouhým mrháním penězi. Podporovat se má jedině šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. To je dobročinnost na úrovni kvality dobra.

Sebeovládání (dama) je zvláště určeno pro hospodáře. Není jen pro ostatní stavy nábožensky založené společnosti. Hospodář sice žije s manželkou, ale neměl by užívat smyslů k sexu, když to není třeba. Má dodržovat omezení, která se vztahují i na pohlavní styk — ten je dovolen jedině za účelem plození dětí. Jestliže nechce plodit děti, nemá si s manželkou užívat sexu. Moderní společnost holduje sexu s použitím antikoncepčních prostředků nebo ještě horších metod, jak se vyhnout zodpovědnosti, kterou znamená dítě. To není transcendentální, ale démonské. Jestliže chce kdokoliv — byť i hospodář — dosahovat pokroku v duchovním životě, musí usměrnit sex a neplodit děti bez toho, že by tím chtěl sloužit Kṛṣṇovi. Pokud je schopen plodit děti, které si budou vědomy Kṛṣṇy, může jich mít stovky, ale jinak se nemá jen oddávat smyslové rozkoši.

Oběť je další činnost, která náleží hospodářům, protože si vyžaduje velké množství peněz. Členové ostatních stavů (brahmacarya, vānaprastha a sannyāsa) žádné peníze nemají — živí se žebráním. Konání různých obětí je tedy vyhrazeno hospodářům. V souladu s pokyny védských písem by měli konat oběti zvané agni-hotra, ale ty jsou nyní nesmírně nákladné a pro hospodáře neuskutečnitelné. Nejlepší oběť doporučená pro tento věk se nazývá saṅkīrtana-yajña, zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Je tou nejlepší a nejlevnější obětí — každý ji může zavést do svého života a mít z ní prospěch. Rozdávat milodary, ovládat smysly a konat oběti jsou tedy tři povinnosti hospodáře.

Svādhyāya neboli studium Ved je určeno pro život studenta (brahmacarya). Brahmacārī nesmí mít žádný styk se ženami; musí žít v celibátu a pohroužit mysl do studia védské literatury, čímž rozvíjí duchovní poznání. To se nazývá svādhyāya.
Tapas, askeze, je zvláště pro osoby žijící v ústraní. Hospodář by neměl zůstat hospodářem celý život. Musí mít vždy na paměti, že jsou čtyři stavy — brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyās. To znamená, že po skončení období gṛhasthy neboli hospodáře má odejít do ústraní. Pokud osoba žije celkem sto let, má strávit dvacet pět let jako student, dvacet pět let s rodinou, dvacet pět let v ústraní a dvacet pět let ve stavu odříkání. Tak vypadají usměrnění védské náboženské výchovy. Muž, který odešel od rodiny, musí podstupovat askezi týkající se těla, mysli a jazyka. To je tapasya. Celá varnášramská společnost je předurčena k tapasyi, neboť bez ní nemůže být žádný člověk vysvobozen. Teorii, že askeze není třeba a že každý může stále jen spekulovat a všechno bude v pořádku, nedoporučují ani védské spisy, ani Bhagavad-gītā. Takové teorie rozvíjejí jedinci s postranními zájmy, kteří se snaží získat více stoupenců. Jakmile jsou někde omezení a usměrňující pravidla, lidé nemají zájem. Ti, kdo usilují o stoupence ve jménu náboženství, pro pouhou podívanou, proto neomezují své žáky ani sebe samotné. To však Vedy neschvalují.

Pokud jde o bráhmanskou vlastnost přímosti, netýká se pouze jednoho daného stavu, ale všech osob; ať patří k brahmacārī-āśramu, gṛhastha-āśramu, vānaprastha-āśramu či sannyāsa-āśramu. Každý má mít poctivé úmysly a být přímočarý.

Ahiṁsā znamená nepozastavovat vývoj žádné živé bytosti. Je nesprávné si myslet, že když duše není zabita ani se zabitím těla, není nic špatného na zabíjení zvířat s cílem smyslového požitku. Přestože lidé dnes mají dostatek obilí, ovoce a mléka, propadli jedení zvířat. Zabíjet zvěř není třeba — to je pokyn pro každého. Pokud není jiná možnost, zvíře se smí zabít, ale je nutné ho obětovat. Lidstvo však má dostatek potravy, a proto by se lidé, kterým jde o pokrok v duchovní realizaci, neměli na zvířatech dopouštět násilí. Skutečná ahiṁsā znamená nebránit nikomu v jeho vývoji. Zvířata také v evoluci postupují dopředu — tím, že se jejich duše převtěluje z jedné úrovně zvířecího života na druhou. Je-li určité zvíře zabito, postup duše je pozastaven. Má vymezenou dobu, jež má strávit v určitém těle, a pokud je před jejím vypršením tělo zabito, duše se musí vrátit do stejné formy života a zbývající roky či dny v ní dožít, aby mohla přejít do dalšího druhu. Kvůli pouhému uspokojení svých chuťových buněk by tedy nikdo neměl zpomalovat tento vývoj.

Satyam znamená nepřekrucovat pravdu tak, aby vyhovovala nějakému osobnímu zájmu. Ve védské literatuře jsou jisté pasáže, kterým je těžké porozumět, avšak jejich smysl je třeba poznat obracením se na pravého duchovního učitele. To je způsob, jak pochopit Vedy. Slovo śruti vyjadřuje, že je třeba naslouchat autoritě. Nikdo by neměl vytvářet nějaký vlastní výklad, který by vyhovoval jeho osobnímu zájmu. Například k Bhagavad-gītě bylo sepsáno mnoho komentářů, které mylně vykládají původní text. Je nutné podávat správný význam jednotlivých slov a ten se je třeba dozvědět od pravého duchovního učitele.

Akrodha znamená ovládat hněv. I v situacích, kdy dojde k provokaci, je třeba být snášenlivý. Jakmile se totiž někdo jednou rozhněvá, celé jeho tělo se znečistí. Hněv pochází z kvality vášně, a proto se ho ten, kdo je na transcendentální úrovni, má zdržet. Slovem apaiśunam se rozumí nesužovat druhé tím, že bychom na nich hledali chyby nebo je zbytečně opravovali. Nazvat zloděje zlodějem samozřejmě není vyhledávání chyb, ale ten, kdo usiluje o pokrok v duchovním životě, by se dopustil urážky a velice si uškodil, kdyby nazval zlodějem čestného člověka. Hrī znamená být velmi zdrženlivý a nedopustit se odporných činů. Acāpalam neboli odhodlání vyjadřuje, že při své snaze nemáme podléhat vzrušení či zklamání. Pokud se nám něco nepodaří, nemáme toho litovat, ale s trpělivostí a odhodláním pokračovat.

Slova tejas je zde použito ve vztahu ke kṣatriyům. Kṣatriyové mají být vždy silní, aby dokázali chránit slabé. Nesmějí zaujímat postoj nenásilí. Pokud je násilí zapotřebí, musí ho předvést. Za jistých okolností však může ten, kdo je schopen podrobit si nepřítele, projevit schopnost odpouštět. Drobnější přestupky může prominout.

Śaucam je čistota — nejen mysli a těla, ale i co se týče jednání. Zvláště se vztahuje na obchodníky, kteří by neměli provozovat šmelinářství. Nāti-mānitā, neočekávání úcty, se týká vrstvy śūdrů, dělníků, kterou Vedy řadí ze čtyř společenských skupin nejníže. Śūdrové by se měli spokojit se svým postavením a nezpychnout; pocty a sláva jsou pro ně nežádoucí. V zájmu zachování společenského řádu jsou povinni projevovat úctu vyšším vrstvám.
Všech uvedených dvacet šest předností je transcendentálních. Mají se rozvíjet s ohledem na duchovní a společenské postavení. Jde o to, že i když jsou hmotné podmínky spojeny s utrpením, rozvíjením těchto předností v praxi všemi stavy lidské společnosti lze postupně dosáhnout nejvyšší úrovně transcendentální realizace.

Seminár

Dnes sme vybrali tieto verše zo šestnástej kapitoly Bhagavad-gíty. Je to taká návnada pre túto kapitolu. Táto kapitola sa venuje božským a démonským povahám. Sú tu popísané rôzne vlastnosti ľudskej povahy. Myslíte si, že človek ktorý chce byť zlý, tak si myslí že je zlý, alebo to zlé je v jeho očiach považované za niečo dobré?

Absolútne každý človek chce byť dobrý. V skutočnosti sa každý človek snaží dosiahnuť stavu, že bude vnímaný ako dobrý. Dokonca ani zlý človek nepovažuje seba za zlého.

Príklad:

Vedci robili prieskum vo väzení. Väčšina ľudí čo sedia vo väzení je tam preto, že zabíjali, kradli, alebo nejakým iným spôsobom hrubo porušovali zákon. Väčšinou tam sedia ľudia, ktorí si nejakým spôsobom zaslúžili trest. Vedci robili prieskum o tom, ako sa tí väzni do väzenia dostali. Zadávali im niekoľko otázok a v niektorých tých otázkach sa pýtali či sa považujú za vinných, alebo nie. Či ich potrestali spravodlivo. Väčšina z nich odpovedala na tieto otázky, že sú nevinní a že ich odsúdili nespravodlivo. Že sú dobrí ľudia. Jedného vraha sa pýtali ako je to možné, že tam sedí nespravodlivo, keď niekoho zabil. On odpovedal, že zabil, no aj tak je dobrý človek a ten trest bol nespravodlivý.

Je to malá ilustrácia toho, že sa každý človek snaží dosiahnuť stavu, aby bol vnímaný ako dobrý. Každý z nás má túžbu byť dobrým. U ľudí, ktorí sedia vo väzení je jeden problém, a to je, že nechápu čo to znamená byť dobrý. Práve v týchto veršoch sa popisuje čo to znamená byť dobrým človekom. Pokora, trpezlivosť, askéza, schopnosť odpúšťať. To je iba malá časť vlastností, ktoré sú považované za dobré. Šríla Prabhupáda vo svojom komentári ničí naše vnímanie týchto vlastností, naše pochopenie.

Ako Šríla Prabhupáda nazval tieto vlastnosti? Nazval ich božskými, alebo ešte presnejšie vysvetľuje, že sú to transcendentálne vlastnosti. Tieto vlastnosti sú v skutočnosti transcendentálny prejav. My ich vnímame ako materiálne, ale Šríla Prabhupáda tu jasne hovorí, že sú transcendentálne. Ako je to možné, že nejaké obyčajné charakterové vlastnosti tu Šríla Prabhupáda nazýva transcendentálnymi?

Príklad:

Trpezlivosť. Je to materiálna vlastnosť, alebo transcendentálna? Všetko toto sú vlastnosti, ktoré nám pomáhajú dosiahnuť úrovne duchovného stavu. Musíme pochopiť, že iba človek, ktorý má prejavené tieto vlastnosti, tak môže dosiahnuť duchovnú úroveň. Môžem povedať nejaké príbehy zo života Šrílu Prabhupádu v ktorého živote je to silno prejavené.

Raz jeho žiaci organizovali prednášku na Sorbonskej univerzite v Paríži. Študujú tu mladí ľudia, ktorí sa považujú za veľmi múdrych. Je to jedna z najprestížnejších univerzít na svete. Predstavte si situáciu. Je tam obecenstvo, okolo dve tisíc ľudí. Šríla Prabhupáda sedel na špeciálnom sedadle – vyasasáne, ktorý pre neho pripravili. Niektorí študenti z toho obecenstva boli anarchisti. Mali svoje názory na to, čo sa tam deje. Bola u nich silno prejavená nihilistická nálada. Šríla Prabhupáda si sadol na ten vyasasán a oni začali kričať: „Na podlahu! Na podlahu! Na podlahu!“ Šríla Prabhupáda sa opýtal svojho prekladateľa čo sa stalo, čo to kričia tí mladí ľudia. Prekladateľ mu preložil, že chcú, aby sedel na podlahe, že nechcú aby sedel na vyasasáne.

Neviem či si viete dobre predstaviť tú situáciu. Jagath guru, čiže učiteľ celého sveta si má sadnúť na podlahu. Predstavte si, že tu sedíte na stoličkách a niekto príde a začne na vás kričať, že – „čo si to dovoľuješ, ako si to predstavuješ, prečo tu sedíš na stoličke? Na podlahu si sadni!“ Ako by ste sa asi cítili? Nastalo by u vás nejaké rozrušenie, alebo by ste sa dokonca možno aj nahnevali, alebo by ste prejavili nejaký nesúhlas.

A viete čo urobil Šríla Prabhupáda v tejto situácii? On konal neobvykle, teda aspoň nikto z nás by to možno neurobil. On povedal, že to nie je jeho vyasasán, že to je miesto pre Vyasadévu. Je to miesto pre Vyasadévu a ten kto chápe princíp Šrímad Bhagavatamu, tak sedí na tomto vyasasáne. Povedal: „Ak chcete, aby som sedel na podlahe pretože ma zle počujete, tak s tým nemám problém, aby som si sadol na podlahu.“

Šríla Prabhupáda prejavil niektoré z týchto vlastností. Pretože on sa nenahneval a nezačal tam kričať, neurazil sa, len jednoducho vysvetlil danú situáciu. Nakoniec ho všetci študenti veľmi pozorne počúvali a tí anarchisti ešte viac. V skutočnosti sú všetky tieto vlastnosti úzko spojené s oddanosťou. Rozvoj oddanosti rozvíja všetky tieto vlastnosti. Možno sú tu ľudia, ktorí sa sklamali v inom človeku. Vidíme, že sa nám človek zdá byť navonok dobrý, ale ten jeho stav, že je dobrý nie je ozajstný. Táto situácia sa opakuje dosť často. Automaticky v nás môže vzniknúť otázka: „Čo mám robiť, aby sa u mňa prejavili tieto vlastnosti a aby som ich rozvinul? Čo môže pomôcť v rozvoji týchto vlastností?“

Šríla Prabhupáda tu píše o jednom aspekte, ktorý pomáha rozvinúť tieto vlastnosti. Píše tu o systéme varnašrama dharmy ktorá ich pomáha rozvinúť. Tento systém pomáha, aby sme rozvinuli silno tieto charakterové vlastnosti.

V akej situácii sa tieto vlastnosti prejavia najviac? Hovoríte správne, že by ste mali slúžiť tomu človeku, ktorý má tieto charakterové vlastnosti a mali by sme vidieť ako sa prejavujú v jeho živote. No v skutočnosti sa tieto vlastnosti prejavujú iba vo vzťahoch.
Tieto vlastnosti sa prejavujú vo vzťahoch a práve vzťahy sú previerkou týchto vlastností.

Príklad:

Môžeme si vybrať ľubovoľnú vec. Ako dokážeme povedať, že jedna vec je lepšia a jedna horšia? Čo nám v tomto zisťovaní pomôže? Predstavte si, že máte oblečenie. Možno ste sa stretli s tým, že niekto hovoril, že toto je kvalitnejšie oblečenie a toto je menej kvalitné oblečenie. Ako môžeme zistiť, že je jedno oblečenie kvalitnejšie ako druhé? Na jednej veci je vyšitá nejaká značka a na druhej úplne rovnakej veci nie je vyšitá táto značka. Znamená to, že tá s vyšitou značkou je kvalitnejšia?

Vec môžeme posúdiť podľa toho, ako sa správa v jednotlivých situáciách. Kvalita je prejav toho nakoľko je vec schopná odolávať negatívnym vplyvom. Z jedného oblečenia sa môže gombík odtrhnúť za tri dni a u druhého tam ostane tak dlho, že sa už aj samotné oblečenie rozpadne. Niektoré oblečenie po troch vypratiach stratí farbu a na niektorom nie. Asi je každému z nás jasné, že to oblečenie, ktoré je schopné viac odolávať agresívnym vonkajším vplyvom tak je kvalitnejšie. No keď jedna aj druhá vec ležia vo vitríne v obchode, tak môžu vyzerať rovnako. Keď tie veci ležia len v obchode a nie sú využívané, tak je náročné rozlíšiť ich kvalitu. Pretože aj tá vec, ktorá je vyrobená v Číne a je nová a nič sa s ňou nedeje, tak vyzerá kvalitne. Skutočnú pravdu zistíme, až keď tú vec budeme používať.

Tak isto to platí aj u človeka. Keď sa pozrieme na človeka v ideálnej, pohodovej situácii, kde je všetko super, tak vyzerá byť dobrý. Dokonca si aj ten samotný človek o sebe môže myslieť, aký je dobrý a ako správne koná. Na základe čoho môžeme pochopiť, že je vyššej kvality?
Môžeme to pochopiť iba vtedy, keď vidíme ako koná v krízových situáciách, alebo ako sa správa k svojmu okoliu.

Védy nám ponúkajú mechanizmus, ktorý pomáha formovať charakter človeka. Týmto mechanizmom, ktorý pomáha formovať charakter človeka a vo výsledku ho privedie do duchovného sveta je mechanizmus varnašrama dharmy. V našich bežných podmienkach, keď hovoríme o varnašrama dharme, tak tým v súčasnosti myslíme predovšetkým rodinu. Ak ide človek niekde do spoločnosti, tak sa môže správať veľmi pekne. Môže si vytvárať nejaký imidž, alebo prejavovať nejaké ilúzie o sebe v tej spoločnosti. No v rodine je potrebné, aby prejavoval reálne vlastnosti. Tam sa už nemôžete správať ako sa vám zachce, nemôžete si trvať neustále na svojom. Kedysi ste sa mohli takto správať a mysleli ste si, že je všetko v poriadku, no v rodine, v rámci tých vzťahov sa výrazne prejavujú charakterové črty, na ktorých je potrebné pracovať.

Práve preto Védy často hovoria o dôležitosti varnašrama dharmy, no nakoľko v našej dobe už neostala varnašrama, tak je potrebná práve tá inštitúcia rodiny. Ak budeme správne konať v rodinnom kruhu, tak nás to privedie k tomu, že sa u nás budú rozvíjať transcendentálne vlastnosti.

Otázka:

To sa týka iba rodiny? Lebo napríklad v robote si tiež človek nemôže robiť čo chce. Tiež musí prejavovať nejaké vlastnosti.

Áno týka sa to aj pracovného prostredia. Varnašrama dharma zahŕňa všetky sféry bežného ľudského života. No v skutočnosti základ tohto prejavu je vo vzťahu s opačným pohlavím, lebo tam sa najviac prejavujú tieto charakterové vlastnosti. Poznáme veľa úspešných ľudí, ale môžeme zistiť, že majú veľké problémy v osobnom živote. V práci sa môžete správať správne, ale v skutočnosti až v tej rodine človek prejaví svoju skutočnú povahu.

Otázka:

Znamená to teda, že človek môže prejaviť tie svoje božské vlastnosti iba v kritických situáciách a keď je všetko v pohode, tak sa to nedá?

Samozrejme, že nie iba v kritickej situácii, ale tie kritické situácie sú indikátorom, ktorý ukáže pravdu. No a práve vo vzťahoch a komunikácií sa prejavujú tieto charakterové vlastnosti. Až v procese budovania vzťahov sa prejavujú naše skutočné vlastnosti. Práve systém varnašrama dharmy, ktorý je systém pravidiel a obmedzení, tak práve ten je tým mechanizmom, ktorý pomáha rozvíjať tieto charakterové vlastnosti. V tomto systéme nie je kríza potrebná, a aj tak sa tu budú pozitívne vlastnosti rozvíjať. V skutočnosti pre súčasných ľudí už nejaký vzťah znamená obrovskú krízu.

Nedávno som komunikoval s jedným oddaným. Je to dobrý oddaný, ale priznal sa mi, že má niekedy túžbu sa na všetko vykašlať a správať sa ako ten najhorší človek. Budovanie vzťahov s ostatnými nie je až tak jednoduché. Pre veľa z nás je to krízová situácia. Obzvlášť na Západe. Na Západe je veľmi hodnotné, keď si ľudia dajú pokoj. Keď nechajú jeden druhého žiť tak ako chcú. Čím menej niekto strká nos do našich vecí, tak tým je to pre nás lepšie. Takáto situácia nám dá viac možnosti iba tak sedieť a pozerať sa na televíziu, alebo robiť niečo iné.
Varnašrama dharma je systém, kde nie je možne ľudí ignorovať.

Jeden oddaný sa pýtal: „S kým sa mám baviť? Koho mám počúvať? Mám rodičov, oni mi niečo hovoria. Mám priateľov, tí mi tiež niečo hovoria. Mám aj babičku a tá mi neustále volá a niečo mi radí a ja tomu nerozumiem prečo by som mal počúvať rodičov, priateľov a ešte aj babičku. Prečo sa neustále sťažujú, prečo mi neustále hovoria o svojich problémoch, prečo by som to mal počúvať ako je všetko zlé?“

Varnašrama dharma je systém, ktorý donúti človeka nejakým spôsobom komunikovať s ostatnými, budovať s nimi vzťah a vďaka tomu kultivovať práve tieto pozitívne charakterové vlastnosti. Toto je jedna zo základných lekcií, ktoré nám dáva Bhagavad-gíta a Šríla Prabhupáda. Pretože Šríla Prabhupáda úzko spája rozvoj týchto charakterových vlastnosti s nasledovaným princípu varnašrama dharmy.