späť

Kritika vaišnavy

Kritika vaišnavy

Kritika vaišnavy (Vaišnava-ninda) od Šríly Bhaktivinody Thákury.

Tento článek byl přeložen a poprvé publikován v angličtině v Rays of The Harmonist Karttika 2009 vydaném týmem Rays of The Harmonist.

Mezi všemi různými typy přestupků, kterých se může džíva (živá bytost) dopustit, není žádný přestupek závažnější než rouhání vůči vaišnavovi. Je proto nezbytné uvažovat o významu slova vaisnava-ninda podle písem.

 

Ve Skanda Puraně je napsáno :

nindam kurvanti ye mudha
vaisnavanam mahatmanam

patanti pitrbhih sardham
maha-raurava-samjnite

hanti nindati vai dvesti
vaisnavan nabhinandati

krudhyate yati no harsam
darsane patanani sat

„Tento pošetilý člověk, který kritizuje vznešeného vaišnavu, upadne spolu se svými předky do pekla známého jako Maharaurava. Kdokoli (1) zabije vaišnavu, (2) se mu rouhá, (3) cítí k němu zlobu, (4) nepozdraví ho správně, když ho uvidí, (5) se na něj rozzlobí nebo (6) nepocítí radost, když ho vidí, v důsledku těchto šesti typů špatného chování rozhodně poklesne.“

 

Ve Šrímad-Bhágavatamu (10.74.40) se píše:

nindam bhagavatah srnvams
tat-parasya janasya va
tato napaiti yah so ‚pi
yaty adhah sukrtac cyutah

„Každý, kdo ihned neopustí místo, kde zaslechne kritiku Nejvyššího Pána nebo Jeho věrného oddaného, jistě poklesne, zbaven svého zbožného kreditu.“

 

Různé kategorie živých bytostí a vhodné chování v každé z nich

Poté, co jsme byli předem varováni před vaišnava-nindou, je nutné nejprve zjistit, co konkrétně označuje člověka za vaišnavu, a poté určit, které činy vedou k vaišnava-aparadhám (přestupkům vůči vaišnavům).

 

Všechny jivy spadají do jedné ze čtyř kategorií:

(1) obyčejné jivy ; (2) nábožné jivy ; (3) bráhmanové a ty jivy, které se podobají vaišnavům (vaišnavapraya jiva); a (4) vaišnava-jivy.

S vědomím, že Šrí Krišna sídlí v srdci všech živých bytostí, by měl člověk ctít každou živou bytost. Nábožným živým bytostem by měla být prokazována přirozeně hlubší úcta a ještě hlubší úctu by měl člověk pociťovat k bráhmanským živým bytostem a živým bytostem podobajícím se vaišnavům. Především je však nařízeno, že člověk musí uctívat a sloužit lotosovým nohám vaisnava-jiva, tedy pravým vaišnavům.

Pokud člověk nedokáže projevit úctu běžným jívám, zvláštní úctu nábožným jívám a náležitou úctu bráhmanům a vaišnava-praya jívám, pak se dopouští hříchu (papa). Neúcta nebo zneuctění vaišnava-jivy je však ve skutečnosti aparadha (přestupek proti božství). Neexistuje žádná forma hříchu, která by nemohla být zničena vykonáváním běžného pokání, ale aparadha (přestupek) spáchaný proti vaišnavovi nelze tak snadno vymýtit.

Hříšná činnost ovlivňuje hrubohmotná a jemnohmotná těla, zatímco aparadha konkrétně ovlivňuje snahu živé bytosti upevnit se ve svém přirozeném postavení čisté duše, což způsobí, že sejde a poklesne ze své cesty. Proto se ti, kdo chtějí s láskou uctívat Nejvyššího Pána (bhagavad-bhajana), musí svědomitě chránit před spácháním aparadhy.

 

Tři typy vaišnavů podle Šrímad-Bhágavatamu: Kanistha, Madhyama a Uttama

Ve Šrímad-Bhágavatamu jsou tři specifické kategorie vaišnavů popsány v následujících třech verších:

 

Začátečník, neboli kanistha vaišnava

 

arcayam eva haraye
pujam yah sraddhayehate
na tad-bhaktesu canyesu
sa bhaktah prakrtah smrtah
Šrímad-Bhágavatam (11.2.47)

„Oddaný, který s vírou uctívá Božstvo v chrámu, ale nechová se správně k ostatním oddaným nebo obyčejným lidem, se nazývá prākṛta-bhakta, materialistický oddaný, a je na nejnižší úrovni.“

Je to kanistha vaišnava neboli nováček vaišnava. Jinými slovy, právě začíná vstupovat do chápání vědy o bhakti.

Specifický rozdíl mezi světskou, tradiční vírou a vírou založenou na zjevených písmech (sastriya-sraddha) spočívá v tom, že ta první pochází z pouhé konvenční, světské výchovy, zatímco ve druhé, sastriya-sraddha, víra ve vaišnavy vyvstává z hlubokého přesvědčení o slovech z písem a je založena na důkazech v nich uvedených. Teprve s příchodem sastriya-sraddha se živá bytost stává madhyama vaišnavou neboli středním vaišnavou.

Dokud u člověka nevznikne sastriya-sraddha, povinnost sádhaky (oddaného ve stádiu praxe) vykonávat karmu nemizí. Šrí Maháprabhu v tomto ohledu řekl:

suddha-vaisnava nahe, kintu vaisnavera praya

„Tito lidé nejsou čistí vaišnavové, ale podobají se vaišnavům.“

Kanistha vaišnava , který je vaisnava-praya jiva (živá bytost připodobňující se vaišnavům), se může stát suddha vaišnavou (čistým vaišnavou) pouze prostřednictvím upřímného spojení s pravým vaišnavou. (1)

 

Střední, neboli madhyama vaišnava

 

isvare tad-adhinesu
balisesu dvisatsu ca
prema-maitri-krpopeksa
yah karoti sa madhyamah
Šrímad-Bhágavatam (11.2.46)

„Oddaný na střední neboli druhé úrovni oddané služby se nazývá madhyama-adhikārī. Svou lásku nabízí Nejvyšší Osobnosti Božství, je upřímným přítelem všech oddaných Pána, prokazuje milost nevědomým nevinným* lidem a přehlíží ty, kteří Nejvyšší Osobnosti Božství závidí.“


* Toto se týká vaišnavských praya džívas , neboli těch živých bytostí, které se podobají vaišnavům, ale ještě nejsou obeznámeny s vědou bhakti . Tímto způsobem madhyama vaišnava dokonce projevuje vhodnou milost závistivým, když je vidí jako nevědomé. Pouze madhyama vaišnava je skutečně způsobilý sloužit vaišnavům. Jelikož kanistha vaišnavové takovou službu neprovádějí, nelze je nazývat vaišnavové; spíše jsou známí jako vaisnava-praya (ti, kteří se podobají vaišnavům).

 

Nejvyšší, neboli uttama vaišnava

 

sarva-bhutesu yah pasyed
bhagavad-bhavam atmanah
bhútáni bhagavaty atmany-
esa bhagavatottamah
Šrímad-Bhágavatam (11.2.45)

„Ten nejpokročilejší oddaný ve všem vidí duši všech duší, Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇu. Vše proto vidí ve vztahu k Nejvyššímu Pánu a ví, že vše co existuje, se věčně nachází v Pánu. Je znám jako uttama vaišnava, a takový vaišnava nevidí rozdíl mezi vaišnavou a nevaišnavou.“

 

Tři klasifikace vaišnavů podle učení Šrí Maháprabhua: vaišnava, vaišnava-tara a vaišnava-tama

Závěrem, který je zde třeba vyvodit, je, že když ti, kteří byli ve stádiu kanistha, dosáhnou víry v písma (sastriya-sraddha) a stanou se tak způsobilými sloužit vaišnavům, jsou poté popisováni jednoduše jako vaišnavové (s vlastnostmi vaišnavů), dokud nenastane čas, kdy dosáhnou dalších kvalit charakteristických pro madhyama vaišnavu. Odpovídajícím způsobem jsou madhyama vaišnavové popisováni jako vaišnava-tara (mající vaišnavské kvality do značné míry), zatímco samotní uttama vaišnavové, nejvyšší vaišnavové, jsou popisováni jako vaišnava-tama. (mající vaišnavské vlastnosti v nejvyšší míře).


* Slovo vaišnava je zde použito jako přídavné jméno, jako ve výrazu „mající vaišnavské vlastnosti“, a přípony tara a tama modifikují toto přídavné jméno na zesílenou a superlativní úroveň.

 

Je nutné vzít v potaz způsob, jakým nás Šrí Maháprabhu seznamuje s těmito třemi typy vaišnavů:

 

Ten, kdo je vaišnava

 

ataeva yanra mukhe eka krsna-nama
sei ta‘ vaisnava, kariha tanhara sammana
Sri Caitanya-caritamrta , Madhya-lila (15.111)

„Ten, kdo zpívá jméno Krišny* byť jen jednou, je vaišnava (má vaišnavské vlastnosti). Proto bys mu měl projevovat veškerou úctu.“


* V tomto odstavci termín krsna – nama neboli „svaté jméno Krišny“ odkazuje na suddha-nama – na rozdíl od nama-aparadha (urážlivé zpívání svatého jména) a nama-abhasa (zdánlivé zpívání svaté jméno). Suddha-nama je přímo Krišna Samotný v absolutně čisté, transcendentální podobě Jeho svatého jména. (2)

 

Ten, kdo je vaišnava-tara

 

‚krsna‘-nama nirantara yanhara vadane
sei se vaisnavatara, bhaja tanhara carane
Sri Caitanya-caritamrta, Madhya-lila (16.72)

„Ten, kdo neustále zpívá Krišnovo jméno, je vaišnava-tara (oplývá vaišnavskými vlastnostmi do značné míry) a měl bys sloužit jeho lotosovým nohám.“

 

Ten, kdo je vaišnava-tama

 

yanhara darsane mukhe aise krsna-
nama tanhare janiha tumi ‚vaisnava-pradhana‘
krama kari‘ kahe prabhu ‚vaisnava‘-laksana-
‚vaisnava‘, ‚vaisnavatara‘, ara ‚vaisnavatama‘
Sri Caitanya-caritamrta, Madhya-lila (16.74–75)

„Ten, kdo inspiruje ostatní ke zpívání krsna- nama pouhou svou přítomností, je vaisnava-tama (prvotřídní vaišnava, vlastní vaišnavské vlastnosti do nejvyšší míry) a je nejvyšším vaišnavou.“

Takto Śrī Caitanya Mahāprabhu postupně vysvětlil rozdíly mezi různými druhy vaišṇavů – vaišṇava, vaišṇavatara a vaišṇavatama – v souladu s příznaky, které každý projevuje.
Podle tohoto učení Šrí Maháprabhua může být ten, kdo i byť jen vysloví krsna-nama (čistě), označen jako vaišnava.

Mezi kanistha bhakty jsou tací, kteří jsou popsáni jako vaisnava-praya (připomínající vaišnavy) nebo také vaišnava-abhasa (podobní vaišnavům), a ti zpívají pouze nama-bhasa (zdánlivé zpívání svatého jména). Nezpívají suddha-nama (absolutně čisté svaté jméno). Avšak ti, kteří jsou ve skutečnosti schopni zpívat suddha-nama, byť jen jednou, mají vaišnavské vlastnosti a jsou suddha vaišnavové. Pak jsou ti, kteří neustále zpívají suddha-nama (čistě svaté jméno), kteří si říkají vaisnava-tara (oplývají do značné míry vaišnavskými vlastnostmi). A nakonec ti, kteří způsobují, že ostatní zpívají krsna- nama svou pouhou přítomností, tedy tím, že jsou pro ně viditelní, jsou vaišnava-tama (vlastní vaišnavské kvality do nejvyšší míry).

 

Ten, kdo zpívá suddha-kršna-náma byť jen jednou, je skutečně vaišnavou a dikša (zasvěcení) je z hlediska existenciální reality (tattvy) zbytečné.

Zde je potřeba vzít v potaz ještě jednu věc. To, jestli se člověk stane suddha vaišnavou, nezávisí na procesu přijetí dikši (obřadní iniciace, zasvěcení). Dikša je proces, při kterém člověk přijímá mantru pro uctívání formy božstva Šrí Hariho, a tak se dostává alespoň do fáze vaišnava-prayi. (3)

 

Z hlediska existenciální reality svatého jména (náma-tattva) je taková dikša zbytečná. Jak řekl Šrí Maháprabhu:

prabhu kahe, — „yanra mukhe suni eka-bara krsna-
nama, sei pujya, — srestha sabakara“

Śrī Caitanya Mahāprabhu odpověděl: „Kdokoliv jen jednou pronese svaté jméno Kṛṣṇy, je okamžitě hoden uctívání a je nejlepší z lidí.“

eka krsna-name kare sarva-papa ksaya
nava-vidha bhakti purna nama haite haya

„Jediným vyslovením svatého jména Kṛṣṇy je člověk zbaven všech následků hříšného života. Samotným zpíváním svatého jména lze dosáhnout výsledků devíti způsobů oddané služby.“

diksa-purascarya-vidhi apeksa na kare
jihva-sparse a-candala sabare uddhare

„Není třeba podstupovat zasvěcení nebo činnosti potřebné k zasvěcení. Je pouze třeba svými rty pronášet svaté jméno. Tak může být osvobozen dokonce i člověk nejnižší třídy (caṇḍāla).“

anusanga-phale kare samsarera ksaya
citta akarsiya karaya krsne premodaya
Sri Caitanya-caritamrta , Madhya-lila (15.106–109)

„Jako druhotný výsledek zpívání krsna-nama je ukončeno hmotné zapletení člověka. Primárním výsledkem je, že mysl a srdce zpívajícího jsou nekontrolovatelně přitahovány ke Krišnovi a nakonec se v jeho srdci probudí kršna-préma .“

ataeva yanra mukhe eka krsna-nama
sei ta‘ vaisnava, kariha tanhara sammana
Sri Caitanya-caritamrta , Madhya-lila (15.111)

Śrī Caitanya Mahāprabhu nakonec řekl: „Ten, kdo zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, je vaiṣṇava, a proto bys mu měl projevovat veškerou úctu.“

 

Rozdíl mezi Šrí Nama a Nama-bhasa & ti, kdo zpívají Nama-bhasa, nejsou vaišnavové

Rozdíl mezi nama a nama-bhasa není tématem našeho aktuálního článku – tomu se budeme věnovat jindy. Zde můžeme však říci tolik: Když se Krišnovo jméno zpívá se sastriya-sraddha (víra v písmo), to jest s čistým odevzdáním, pak je to nama. Když se zpívá s touhami, které nesouvisejí s tím, aby byl Kršna šťastný (anyabhilasita), tedy nemají za cíl potěšit Pána, nebo když je zatemněn džňánou (suché, neosobní poznání), karmou (čin usilující o odměnu), vairágjou (odříkání zrozené z averze) a tak dále, je to nama-bhasa.

Ačkoli zpívání nama-bhasy může přinést nějaký výsledek, dokonce až po osvobození od hmotné energie (mukti), vaišnava zpívá pouze suddha-nama a nikdy nemá sklon zpívat jakoukoli formu nama-bhasy.

Když svaté jméno zpívá ten, kdo zná Jeho skutečnou svarupu, kdo chápe, že Krišna a Jeho jméno se neliší, a kdo si uvědomil, že nama se zjevuje pouze čistým transcendentálním smyslům živé bytosti, teprve potom je to nama.

Když se tato podoba svatého jména objeví na něčím jazyku, byť jen jednou, stane se vaišnavou. Ve chvíli, kdy se nama takto objeví, jsou zničeny všechny jeho hříchy. A spolu s probuzením takového nama přichází láska k Bohu.

 

Vaišnava, který zpívá suddha-nama, je obdařen všemi dobrými vlastnostmi, je prostý hříchů a nezajímá se o zbožné nebo bezbožné činnosti.

Vaišnava je přirozeně obdařen všemi dobrými vlastnostmi a postrádá všechny neřesti.

 

V Čaitanja Čaritámritě je řečeno :

sarva maha-guna-gana vaisnava-sarire krsna
-bhakte krsnera guna sakali sancare
Sri Caitanya-caritamrta , Madhya-lila (22,75)

„Vaišnava je ten, kdo rozvinul všechny dobré transcendentální vlastnosti. V Kṛṣṇově oddaném se postupně rozvinou veškeré dobré vlastnosti, které má Kṛṣṇa.“

vidhi-dharma chadi‘ bhaje krsnera carana
nisiddha papacare tara kabhu nahe mana
Sri Caitanya-caritamrta , Madhya-lila (22.142)

„I když čistý oddaný nenásleduje všechny usměrňující zásady varṇāśramy, uctívá lotosové nohy Kṛṣṇy, a proto přirozeně nemá sklon dopouštět se hříchů.“

ajnane va haya yadi ‚papa‘ upasthita
krsna tanre suddha kare, na karaya prayascitta
Sri Caitanya-caritamrta , Madhya-lila ( 22.143)

„Pokud se však oddaný náhodně do nějaké hříšné činnosti zaplete, Kṛṣṇa ho očistí. Nemusí podstupovat běžný způsob odčinění.“

jnana-vairagyadi — bhaktira kabhu nahe ‚anga‘
ahimsa-yama-niyamadi bule krsna-bhakta-sanga
Sri Caitanya-caritamrta , Madhya-lila (22.145)

„Cesta spekulativního poznání a odříkání není pro oddanou službu podstatná. Oddaného Pána Kṛṣṇy doprovázejí dobré vlastnosti, jako je nenásilí a ovládání mysli a smyslů, samy od sebe.“

asat-sanga-tyaga, — ei vaisnava-acara
‚stri-sangi‘ — eka asadhu, ‚krsnabhakta‘ ara
Sri Caitanya-caritamrta , Madhya-lila (22,87)

„Vaiṣṇava by se měl neustále vyhýbat společnosti obyčejných lidí, protože jsou příliš hmotně připoutaní, a to zvláště k ženám. Vaiṣṇavové by se také měli vyhnout společnosti těch, kdo nejsou oddanými Pána Kṛṣṇy.“

Ve chvíli, kdy se na něčím jazyku objeví krsna-nama , byť jen jednou, ztratí veškerou chuť k hříšným činnostem. Není to jen o chuti k hříšným činnostem, dokonce ztratí zájem i o zbožné činnosti.

Všechny tři klasifikace vaišnavů – vaišnavové, vaišnava-tara i vaišnava-tama – postrádají jakoukoli formu hmotného znečištění, jsou bezchybní a bez hříchu. Zjistíme-li však, že člověk ve skutečnosti tíhne k hříšným činnostem, nelze jej počítat mezi vaišnavy. Dokonce ani kanisthové (vaišnava-praya) nemají přílišné sklony ke zbožným nebo bezbožným činnostem.

 

Bezbožní lidé vidí chyby ve vaišnavech třemi způsoby

Čistí vaišnavové nemají žádné chyby, a proto stojí mimo možnou kritiku. Ale ti, kteří je kritizují, je obviňují a neprávem haní. (4)

 

Takoví hříšní lidé nenávistně kritizují vaišnavy následujícími třemi způsoby:

(1) Kritizují všechny chyby, které v člověku existovaly předtím, než se v něm projevila suddha-bhakti. Ve skutečnosti jakmile se bhakti objeví v srdci člověka, všechny jeho chyby začnou rychle mizet.

(2) Během doby, kdy jsou ve vaišnavově srdci ničeny jakékoli nepatřičné sklony, darebáci využívají příležitosti kritizovat ho za jakékoli chyby, které v něm ještě můžou zůstávat.

(3) Ačkoli vznešený vaišnava nikdy nemá sklony k chybnému chování, někdy u něj může být vlivem božské prozřetelnosti pozorováno nějaké neopodstatněné chování. I když se takové chybné chování u vaišnavů nemůže nikdy stát trvalým zvykem, darebáci je za to přesto kritizují.

Tímto způsobem se tito bezcitní lidé vedou ke své vlastní zkáze tím, že páchají zlý skutek rouhání vůči vaišnavovi. Proto se v knize Namatattva-ratnamala říká:

prag bhakterudyaddosah ksayavasista eva ca
daivotpannasca bhaktanam naivalocyah kadacana
saduddesyamrte yastu mrsapavadameva ca
dosanalocayatyeva sa sadhu-nindakohadhamah

„Člověk by nikdy neměl uvažovat o chybách oddaného – konkrétně o těch, které v něm byly, než se v něm probudila bhakti, o těch, které dočasně přetrvávají, když se jeho srdce čistí praxí bhakti, a o těch, které se v něm mohou objevit náhodně díky prozřetelnosti. Ten, kdo uvažuje o jakékoli z těchto chyb, ne s dobrým srdcem, nýbrž s pomlouvačným záměrem, je rouhač vůči svatým a je extrémně ponížený.“

 

Kritika předchozích chyb vaišnavů je ohavná

Ó čtenáři, žádné chyby, které byly přítomny u vaišnavů před začátkem bhakti, by nikdy neměly být brány v potaz, pokud v tom není nějaký dobrý úmysl. Vaišnavu nelze kritizovat za nepatrné zbytky jeho předchozích chyb.

 

To je důvod, proč Šrí Krišna řekl ve Šrímad Bhagavad-gítě (9.30–31):

api cet suduracaro
bhajate mam ananya-bhak
sadhur eva sa mantavyah
samyag vyavasito hi sah

ksipram bhavati dharmatma
sasvac-chantim nigacchati
kaunteya pratijanihi
na me bhaktah pranasyati

„Je-li ten, kdo se dopustí i toho nejohavnějšího činu, zaměstnaný oddanou službou, má být považován za světce, protože jeho rozhodnost je správná. Brzy se napraví a dosáhne trvalého klidu. Ó synu Kuntī, směle vyhlas, že Můj oddaný nebude nikdy zničen.“

 

Je urážlivé kritizovat vaišnavu za jeho ubývající chyby nebo za jakoukoli chybu, která se objeví prozřetelností

Vlivem bhakti se všechny extrémně ohavné druhy chování, které mohly existovat v srdci člověka před probuzením bhakti a postupně se staly jeho nabytou přirozeností (nisarga), den za dnem zmenšují a jsou nakonec během velmi krátké doby zcela zničeny. Kritizovat vaišnavu bez ctnostného motivu kvůli přítomnosti takových ubývajících chyb má proto za následek vaišnava-aparadhu. I když někdo zaznamená nějakou náhodnou chybu u vaišnavy, ke které došlo v důsledku božské prozřetelnosti, přesto by ho neměl kritizovat.

 

V této souvislosti mudrc Karabhajana řekl:

sva-pada-mulam bhajatah priyasya tyaktany
abhavasya harih paresah
vikarma yac cotpatitam kathancid
dhunoti sarvam hrdi sannivistah
Šrímad-Bhágavatam (11.5.42)

„Kdo takto zanechal všech ostatních činností a plně přijal útočiště u lotosových nohou Hariho, Nejvyšší Osobnosti Božství, je Pánu velmi drahý. Pokud se tato odevzdaná duše shodou okolností dopustí něčeho hříšného, Nejvyšší Pán, jenž sídlí v srdci každé bytosti, okamžitě odstraní reakci za tento hřích.“

Základní zásadou je, že nesprávné obviňování a kritizování vaišnavy za kteroukoli ze zmíněných chyb, které spadají do výše uvedených tří kategorií, vede k nama-aparadha, urážkám proti svatému jménu. Pokud někdo spáchá nama-aparadha, sphurti-nama (božské zjevení) se v jeho životě nikdy neuskuteční a bez takového sphurti není možné stát se vaišnavou.

 

O chybách druhých lze uvažovat, pokud má člověk ctnostný motiv

Na tomto místě by se mohl objevit protichůdný argument: Bylo by vhodné uvažovat o chybě nalezené u vaišnavy, která se nepočítá mezi tři právě zmíněné typy chyb? Odpověď zní, že u vaišnavů nemůže existovat žádná jiná chyba, než která spadá pod tyto tři typy. Pokud má někdo chyby, které nezapadají ani do jednoho z těchto tří typů, pak podle zjevených písem nemůže být nazýván vaišnavou.

Měli bychom si uvědomit, že bez správného motivu je nevhodné uvažovat, byť nestranně, o chybách jakékoli živé bytosti, tím spíše vaišnavů. Rouhání vůči vaišnavům je přestupek, ale i rouhání vůči jiným živým bytostem je hřích. Vaišnavové nemají žádný zájem provádět takový hříšný čin.
Pokud má však člověk správný motiv, písma neodsuzují opatrnou kritiku něčích chyb.

 

Správný motiv se také dělí do tří typů touha po blahu kritizované osoby, touha po blahu světa a touha po vlastním blahu.

 

Existují tři typy správných motivů:

(1) Je-li záměrem analýzy něčích hříchů zajistit, aby dosáhl svého konečného blaha, pak je taková úvaha příznivá.

(2) Pokud je motivem úvah o něčích hříchách prospět celému světu, pak je takové uvažování potřeba považovat také za příznivý čin.

(3) Je-li taková reflexe prováděna pro vlastní duchovní blaho, pak je také příznivá. Taková reflexe není na závadu.

Když se člověk zamyslí nad historickými popisy osobností jako je Valmiki nebo Jagai a Madhai ve světle jednoho nebo více z těchto tří ctnostných motivů, pak taková reflexe nikdy není příčinou hříchu. Když žák pokorně požádá svého duchovního mistra, aby ho poučil, jak identifikovat vaišnavu, duchovní učitel, který touží po blahu svého žáka a celého světa, mu vysvětlí, že ti, kdo projevují nesvaté chování, nejsou vaišnavové. Poukazuje tak na to, jak identifikovat pravé vaišnavy pomocí protikladu.

S motivem povzbudit druhého, aby přijal útočiště u lotosových nohou pravého vaišnavy tím, že opustí falešné tzv. kazatele náboženství, člověk neriskuje ani rouhání vůči vaišnavům (sádhu-ninda) ani vaišnava-aparadhu (urážku vaišnavy). V takových případech je i kritika namířená na konkrétní osobu zproštěná viny. To vše jsou příklady kritiky se správným motivem. (5)

 

Opustit špatnou společnost a přijmout společnost oddaných

Ó čtenáři, vy všichni musíte uvažovat o tomto hlubokém tématu s maximální péčí. Jako nezlomně ukotvenou zásadu musíte projevovat veškerou úctu skutečným vaišnavům a vždy opustit společnost neoddaných. Pokud někdo kritizuje pravé vaišnavy, existenciální realita svatého jména se v jeho srdci neprojeví.

 

Instrukce je jasně dána ve Šrímad-Bhágavatamu (11.26.26):

tato duhsangam utsrjya satsu sajjeta buddhiman
santa evasya chindanti mano-vyasangam uktibhih

„Inteligentní osoba by tedy měla zavrhnout všechnu špatnou společnost a místo ní vyhledat společnost oddaných světců, jejichž slova přesekávají nadměrnou připoutanost mysli.“

 

Pro madhyama-adhikari je možné sloužit pouze svatým osobám a nespravedlivá činnost je kazí

Člověk by si neměl myslet, že službou neoddanému, kterého považuje za svatého, získá prospěch ve službě skutečnému světci. Důvodem, proč je madhyama vaišnava, jak již bylo zmíněno dříve, jediný, kdo je schopen skutečně sloužit svatým, je to, že kanistha vaišnava (začátečník) ještě nemá sklon ke službě svatým, zatímco uttama vaišnava (nejvyšší vaišnava) nevidí rozdíl mezi světcem a nesvatým.

Ó čtenáři! Jste madhyama vaišnavové, a proto máte povinnost vyhledat a identifikovat svatého a poté se s ním spřátelit. Je také vaší povinností prokázat milosrdenství těm, kteří nejsou oddanými, nebo je v některých případech zanedbávají. Budete sami na vině, pokud opustíte svou vlastní adhikaru (právoplatné postavení).

 

Poučení ze Šrímad-Bhágavatamu ohledně neřesti a ctnosti je toto:

sve sve’dhikare ya nistha
sa gunah parikirtitah
viparyayas tu dosah syad
ubhayor esa niscayah
Šrímad-Bhágavatam (11.21.2)

„Stálost ve svém příslušném postavení je prohlášena za pravou zbožnost, zatímco odchylka od svého postavení je považována za bezbožnost. Takto jsou tyto dva pojmy jednoznačně vymezené.“

I když se člověk neúmyslně dostane do špatné společnosti, stane se provinilým vůči bhakti.

 

Jak je řečeno ve Šrímad-Bhágavatamu (3.23.55):

Sango yah samsrter hetur
asatsu vihito’dhiya
sa eva sadhusu krto nihsangatvaya
kalpate

„Společný život za účelem smyslového požitku je cestou vedoucí do hmotného zajetí. Společnost se svatou osobou však vede k osvobození, a to i v případě, že chybí poznání. Obojí platí i v případě, že se tak děje neúmyslně (v nevědomosti).“

Sláva uttama bhaktů spočívá v tom, že každého vidí jako světce a hlásají svaté knihy, jako je Bhakta-mala a Prapannamrta. Madhyama vaišnava by však takové chování neměl nikdy napodobovat. Pro madhyama vaišnavu by takové chování vedlo k chybě známé jako anadhikara-cesta – nejednající v souladu s něčí způsobilostí nebo postavením – a v důsledku toho by rychle degradoval.

Kéž suddha bhaktové milosrdně považují naši diskusi o všech těchto tématech za správně motivovanou.

 


  1. Môžeme vidieť, že v momentálnej situácii po odchode ačáryu, Šrílu Prabhupádu a poklesnutí drvivej väčšiny tzv. „volených“ guruov (aj keď sa tento darebácky systém používa dodnes v rozpore so šástrou) a Iskcon „guruovia“, ktorí sa tvária ako čistí oddaní poklesávajú dodnes a sú zapojení do rôznych škandálov a nechutností (ako napr. pedofília, ktoré následne Iskcon usilovne kryje), nie je v tejto firme žiadna garancia jednak parampary, t.j. duchovnej postupnosti, ani vedenia od pokročilých oddaných. Ich guruovia a autority sú čisto managerské kariérne posty, ktoré získavajú vernosťou firme a plnením jej príkazov. K spojeniu kaništa oddaných s pokročilejšími oddanými až na vzácne výnimky nedochádza, a tak je drvivá väčšina členov tejto sekty odkázaná, aj vďaka ich vlastnej naivite a neschopnosti kriticky rozmýšľať (nie to ešte konať, keď si to situácia vyžaduje), na dlhoročný, ale skôr celoživotný status materialistického „oddaného“. Pokrok v Iskcone je garantovaný tak iba na papieri, a dokonca ani formálne prijatie ich „gurua“ tomu ako vidíme nepomáha, dokonca to v kaništovi vyvoláva opačný efekt, ešte väčšie materiálne ego, túžbu po uznaní a pod.
  2. Sekta si vynucuje poslušnosť tzv. „autoritám“ a straší „neposlušných“ tým, že prídu o spoločnosť vaišnavov. Zneužívajú ich vlastný scestný ničím nepodložený výklad pojmu vaišnava, či oddaný, v rozpore s obsahom tohto článku, a alibisticky považujú každého zamestnanca ich firmy, či toho koho oni sami tak označia, alebo kto sa tak externe označí, za vaišnavu a oddaného, aby mohli docieliť tieto svoje manipulácie. Porovnaním autorizovaných popisov, jednak v tomto článku, či zo šástry a predošlých ačáryov môžeme jasne vidieť, že ide o podvod, a väčšina tzv. Iskcon „oddaných“ sa nemôže považovať za oddaných či vaišnavov v skutočnom význame slova, a nevzťahujú sa na nich „výhody“ a „výsady“, ktoré tak nasilu a často až agresívne vyžadujú – t.j. úctu, spravánie sa voči ním ako k pokročilým, prísne dodržiavanie vaišnavskej etikety (ktorú ale oni obvykle nedodržujú voči nikomu), a pod. Rovnako sa prehliadajú inštrukcie a varovania ačáryov o tom, kto je to tzv. kali-čela, t.j. pseudooddaný pokrytec v obleku vaišnavu, pred ktorým varuje Bhaktivinod Thákur, ačáryovia aj písma. Títo Kali-oddaní sú najviac rozšírení vo vedúcich pozíciách, kam sa zákonite predierajú, aby z toho profitovali. Združovať sa s takýmito osobami znamená pre duchovného praktikujúceho obrovskú prekážku. Paradoxne, títo kali-čelas, strašia svoje ovečky, že práve keď sa s nimi nebudú združovať a im slúžiť, že prídu o duchovný pokrok. Opak je však pravdou. Z tejto mentality strašenia a dlhodobého vystavovania sa brainwashingu tejto sekty je pomerne obtiažne sa dostať, pokiaľ človek nie je samostatne zdravo premýšľajúci.
  3. Iskcon absolútne bogus spôsobom presadzuje ich tzv. „zasvätenie“ ako niečo, čo je prvoradé, kdežto každý skutočne sčítaný adept vie, že naša parampara je šikša, a práve inštrukcia predania svätého mena od čistého oddaného je kvalifikáciou na pokrok a eventuálne pokračovanie parampary. Iskcon sekta nemá ani jedno. Nedokážu zdokladovať svoju paramparu po Prabhupádovi, kvalifikáciu svojich volených guruov ako ačáryov, či čistých oddaných, atď a sami to vedia. Preto sa uchýlili k čisto mechanickej hmotnej ceremónii pečiatok, potvrdení a certifikátov, ktoré majú toto nahrádzať, pod zámienkou tzv. dikše. Z technického hľadiska Iskconské zasvätenie nepredstavuje dokonca ani vaišnavskú dikšu, ale anomáliu a výnimku, ktorú vzhľadom na dané miesto, okolnosti a čas v minulosti používal Šríla Prabhupáda. Dikša je v Iskcone teda pretláčaná z manipulatívnych, nie až tak duchovných dôvodov. Nováčikovia sú tlačení do dikše, aby prijali jedného z ich managerov (guruov), a mali ich tak pod psychologickou kontrolou, brali od nich príspevky, využívali ich na službu a pod. Skutočná dikša má svoje opodstatnenie, ale je iné ako prezentuje táto sekta. Píšeme o tom v samostatnom článku na blogu.
  4. Bhaktivinod Thákur tu potvrdzuje fakt, že čistí oddaní nemajú žiadne chyby, ani nepoklesávajú. Z toho vyplýva, že Iskconskí guruovia nie sú čistí oddaní, keďže sa dookola a opakovane potvrdzuje, že ich systém demokratického volenia guruov ako managerov je proste darebáctvo. Desiatky guruov poklesli, niektorí skončili v base, iní boli usvedčení z pedofílie, vrážd a podobne. Inými slovami, Iskcon legitimizuje darebákov a podvodníkov do rolí čistých oddaných a preto táto ich funkcia nemá žiadne opodstatnenie a obrovský otáznik visí nad všetkými ich tzv. „guruami“, akokoľvek sa navonok prezentujú, alebo aký obraz o nich sekta vytvára, vrátane striktnému zákazu ich akejkoľvek kritiky. Argument, že tieto ich poklesnutia spadajú pod výmimku uvedenú v tomto texte, že ide o jednorazové neopodstatnené „náhodné“ poklesnutie, neobstojí, keď sa človek zoznámi s tým, čo reálne títo guruovia dlhodobo páchali a páchajú.
  5. Môžeme vidieť, že práve snaha reformátorov vnútri Iskconu, ktorí chceli ochrániť iných oddaných pred podvedením a zneužívaním zo strany pseudovaišnavov a darebákov v rúchach autorít a swámich, sa stretla a dodnes stretáva s agresívnym odporom dotknutých vinníkov. Tvrdia, že akákoľvek kritika „oddaných“ je priestupok, hriech, rúhanie atď. a strašia tak naivné ovečky, či podnecujú vyhýbanie sa každému, kto s nimi nesúhlasí. Vidíme však, že ich argumenty sa zakladajú samé o sebe na podvode. Na túto tému napísali svoje vyjadrenia mnohí samotní reformátori, Prabhupádovi žiaci, ktorí boli za to, že si dovolili darebákov kritizovať, prenasledovaní a ohováraní. Patria medzi nich mnohí pokročilí vaišnavovia ako Purnačandra goswámi (ktorého preklad knihy nájdete na tomto blogu), Aindra prabhu, Gour Govinda swami, a mnohí ďalší. Nastáva tak klasická Kali-yuga situácia, keď darebácki pseudooddaní kritizujú a ohovárajú skutočných oddaných pod zámienkou, že oni sú tí praví, a keď ich tí skutoční opodstatnené kritizujú a poukazujú na tento paradox „zlodej kričí, chyťte zlodeja“, tak darebáci označujú takúto opodstatnenú kritiku za „ohováranie“, a priestupky.

Zdieľajte článok s vašimi priateľmi

0 komentárov

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.

Mohlo by vás zaujímať

Sekta
Čítaj viac
Sekta
Čítaj viac
Kázanie Sekta
Čítaj viac