Mádhavačárja (áčárja znamená „ten, kdo učí svým životem“) žil v Indii ve třináctém století (1283) a byl inkarnací poloboha větra Vayu (Hanumana). Zjevil se v Brahma-Gaudiya-Vaisnava-sampradaya – učednickém řetězci, který jako poslední představuje Jeho Božská Milost A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupáda. V tomto dlouhém učednickém řetězci čistých učitelů je Mádhavačárja důležitým článkem. Jak Pán Krišna zdůrazňuje v Bhagavad-gítě, podstatou všech védských znalostí je, že Bůh je osoba. Toto poznání však na čas zatemnilo šíření buddhistické doktríny konečné prázdnoty, dokud velký učitel Šankara (788–820 n. L.) nenapomohl vytlačení buddhismu z Indie. Místo toho, aby hlásal, že: „Všechno je nic,“ říkal Šankara, že „Všechno je jedno“. Jinými slovy, zastával všudypřítomnou duchovní realitu, nicméně stále se závěrem, že tato realita je neosobní. Mádhavačárja (a další duchovní mistři, kteří zastávají vědomí Krišny, jako je Rámanúdža) tento impersonalistický pohled důkladně argumentačně porazili a nakonec ustanovili, že Absolutní Pravda je Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství.

Mádhavačárja se narodil v bráhmanské (kněžské) rodině v Udupi, jihoindickém městě u Arabského moře. Kolem Mádhavova raného života se vypráví několik úžasných příběhů. Říká se, že jeho otec měl mnoho dluhů a že aby je splatil, Mádhava přeměnil tamarindová semena na mince. Říká se také, že poblíž Mádhavova domu žil démon jménem Maniman v podobě hada. Mádhava ho zabil palcem levé nohy. Dále se říká, že kdykoli Mádhavova matka pociťovala úzkost, on před ní náhle předstoupil jedním skokem – ať už si jako dítě hrál kdekoliv.

Už jako malý chlapec byl Mádhava proslulý učenec. Když mu bylo pouhých pět let, obdržel duchovní zasvěcení, a když mu bylo dvanáct, přijal sanjás, nejvyšší stav odříkání v duchovním životě. V tomto útlém věku se Mádhava vzdal všech rodinných vazeb, aby cestoval po Indii v celé její šířce a délce a hledal duchovní poznání. Během svých cest Mádhava navštívil Badarikashrama, poutní místo vysoko v Himálajích. Tam se setkal s velkým mudrcem Šrílou Vyasadevou – literární inkarnací Pána Krišny a autorem védských písem. Studiem pod vedením Šríly Vyasadevy se Mádhava ve svém poznání ještě zdokonalil. Když Mádhava pak sestoupil z Himalájí, vrátil se do svého rodiště Udupi.

Jednou, když seděl na pobřeží a meditoval o Pánu Krišnovi, uviděl obrovskou obchodní loď v nebezpečí, načež posádce pomohl a ukázal cestu, jak se dostat bezpečně na břeh. Majitelé lodi ho chtěli odměnit a Mádhava souhlasil s přijetím kusu gopi-kandany, hlíny z Krišnovy země Vrindávanu. Když členové posádky přinášeli velký kus země na břeh, rozpadl se a odhalil božskou podobu Pána Krišny, s hůlkou v jedné ruce a kusem jídla ve druhé. V tu chvíli Mádhava složil krásnou modlitbu na vyjádření své vděčnosti. Ačkoli toto Božstvo bylo tak těžké, že ho nedokázalo zvednout ani třicet obyčejných lidí, Mádhava ho odnesl do města úplně sám.

Mádhava prokazoval svou zdrcující fyzickou a duchovní sílu při mnoha příležitostech. Když kráčel po silnici, zaútočila na něj skupina násilníků, aby ho přepadla, ale on je všechny zabil. Jindy zaútočil tygr na Mádhavho společníka Satyu Tirthu, ale Mádhvava skolil divoké zvíře holýma rukama. Lidé o něm začali říkat, že jeho síla nemá hranice.

Mádhavačárjovo učení a oddanost Krišnovi byly proslulé po celé Indii. Jeho životním posláním bylo porazit názory impersonalistických filosofů. Tito impersonalisté hlásají, že Boží forma je pouze iluze (májá), a proto se jim říká májávadí. „I kdyby byl Bůh na počátku osobou,“ říkají tito lidé, „rozdělil se po celém stvoření a ztratil tak svou individuální identitu.“ Mádhavačárja rozbil tuto monistickou myšlenku („vše v jednom“) filosofií shuddha-dvaita, tedy čistého dualismu. Logicky dokázal, že Bůh je vždy osobou a vždy se liší od svého stvoření. Jak každý může vidět, slunce produkuje velké množství energie, ale zůstává přitom stále stejným sluncem. Podobně strom může produkovat mnoho plodů, ale zůstává stejným stromem. Tak i Pán Krišna vytváří hmotný svět, ale sám od něj zůstává oddělen – zůstává Nejvyšší Osobností Božství. Takové je skutečné učení Véd. Mádhavačárjovo učení se tedy nazývá tattva-vada, kde tattva znamená „pravda“ a vada znamená „filosofie“.

Májávadíni dále tvrdí, že jedinečná a individuální identita duše je také iluzí – že duše nakonec splyne s neosobním světlem. Ale Mádhavačárja učil, že duše je ve skutečnosti věčným služebníkem Krišny a že cvičením bhakti jógy – oddané služby – se každý z nás může vrátit do svého původního postavení v duchovním světě. Mádhavačárja zvláště zdůraznil, že i poté, co se individuální duše vrátí do duchovního světa, si ona a Nejvyšší Duše, Krišna, zachovávají své oddělené identity. Nestanou se „jedním“.

V mnoha ohledech připravil Mádhavačárja půdu pro hnutí pro vědomí Krišny. Zdůrazňoval například zpívání svatých jmen Krišny. V komentáři k Mundaka Upanišádě napsal, že v současném věku lze uspokojovat a uctívat Krišnu, Nejvyšší Osobnost Božství, prostým zpíváním Jeho svatých jmen. Napsal také: „V celém stvoření je mnoho zemí, polí, hor a oceánů a všude je Nejvyšší Osobnost Božství uctívána zpíváním Jeho různých jmen.“ Mádhava připravil také cestu pro Pána Čaitanju, který se zjevil o dvě století později ve stejné linii duchovních mistrů. Pán Čaitanja je inkarnací Krišny, která rozšířila zpívání mantry Haré Krišna po Indii. Také nařídil svým následovníkům, aby ji rozšířili do všech měst a vesnic na světě. Aby toto naplnil, Jeho Božská Milost A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupáda přišla do Ameriky v roce 1965 a založila Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny.

Šrí Mádhava cituje z Brahmanda Purany: „Člověk by měl mít úplnou víru v transcendentální literaturu, jako je Šrímad Bhagavatam a další literaturu, která přímo oslavuje Nejvyšší Osobnost Božství. Člověk by měl mít také víru ve vaišnavskou tantru, původní Védy a Mahábháratu, která zahrnuje Bhagavadgítu, a jež je považována za pátou Vedu.“

Devítibodové shrnutí poslání filosofie Šrípad Mádhavačárja:

1. Pán Višnu, Osobnost Božství, je Absolutní Pravda a nic není vyšší než On
2. On, Pán, je známý studiem Véd ‚sarvasya caham‘ (Bhagavad-gíta 15.15)
3. Hmotný svět je skutečný, ale dočasný.
4. Džíva (živá bytost) se liší od Pána („bimba prati bimba“)
5. Džívy jsou od přírody služebníky lotosových nohou Pána Višnua
6. V podmíněných i osvobozených stavech se džívy nacházejí ve vyšších a nižších stavech a vždy zůstávají
individuálními ve své identitě
7. Osvobození neznamená neosobní splynutí, ale dosažení služby lotosovým nohám Pána Višnua
8. Čistá oddaná služba ‚guruovi‘ a Višnuovi automaticky uděluje osvobození, vysvobození z hmotného
otroctví. Není potřeba hledat osvobození. Člověk potřebuje vyhledávat pouze čistou oddanou službu
9. „Pramany“. Přímé vnímání, logika a védská autorita jsou tři zdroje skutečného poznání

V tento deň je zároveň Ramacandra Vijayotsava – deň víťazstva Pána Rámu nad Rávanom

P.S.: Viac o Madhváčáryovi a ďalších zástupcoch našej guru parampary sa dočítate v tomto obsiahlom článku na našom webe.