Šríla Bhaktivinóda Thákura (1838-1914) byl průkopnický duchovní vůdce, soudce pracující v koloniální Indii pod britskou vládou, plodný kazatel, spisovatel a básník. Jedním z jeho synů byl Šríla Bhaktisiddhanta Sarasvatí Thákura, sám o sobě velmi vlivný duchovní vůdce, a duchovní mistr zakladatele hnutí Haré Krišna, Jeho Božské Milosti, AC Bhaktivedanty, Svámího Prabhupády.

Šríla Bhaktivinóda Thákura napsal téměř sto knih, aby vysvětlil vědu o vědomí Krišny. Neúnavně pracoval na odhalení pseudoinkarnací Boha a porazil mylné představy o cestě oddané služby. Obnovil platnost učení Čaitanji Maháprabhua, které bylo do té doby do značné míry zkresleno nebo ztraceno. Složil stovky oddaných písní oslavujících Krišnu, aby pozvedl vědomí trpících lidí na tomto světě. Psal si s filosofy, teology, vůdci, učenci a profesory své doby a zasílal knihy, včetně The Life and Precepts of Lord Chaitanya, do univerzitních knihoven v zahraničí (vrátane Československa).

Byl jak aktivním kazatelem, tak zástupcem soudce pro Jagannatha Puri v Orisse a se svou oddanou manželkou Bhagavatí Déví také otcem deseti dětí. Bhaktivinóda Thákura především vyučoval oddanosti Krišnovi svým osobním příkladem. Jeho životní příběh ukazuje obrovskou dávku odvahy, charakteru a vytrvalosti tváří v tvář mnoha obtížím a dává naději těm z nás, kteří si možná říkají, jak najít čas na službu Pánu Šrí Krišnovi, Jeho svatým jménům a Jeho oddaným v našich stále tak rušných životech.

Stoupenci vědomí Krišny obecně slaví výročí odchodu Bhaktivinódy Thákury půstem až do poledne, zpíváním některých z jeho mnoha bhadžanů (zbožných písní) a čtením o jeho životě.

Život Bhaktivinódy Thákury

Šríla Bhaktivinóda Thákura, kterého rodiče pojmenovali Kedarnatha Datta, se narodil v bohaté rodině v Biranagaru (Ulagrama) v okrese Nadia v Západním Bengálsku. Byl sedmým synem Raja Krishnanandy Datty, velkého oddaného Pána Nityanandy.

Své dětství strávil v sídle dědečka z matčiny strany v Biranagaru. Základní vzdělání získal u své babičky a později navštěvoval anglickou školu v Krišnanagaru. Tu opustil, když jeho starší bratr zemřel na choleru. V 11 letech mu zemřel také otec. Následně půda, která byla původně svěřena jeho babičce, změnila majitele, a rodina upadla do chudoby.

Když mu bylo pouhých dvanáct, jeho matka zařídila jeho budoucí manželství s pětiletou dcerou Madhusudany Mitra Mahasaya, obyvatele Ranaghatu. V té době malého Kedarnathu Datta vzdělával a školil ve svém domě v Kalkatě jeho strýc Kasiprasada Ghosh Mahasaya, který ovládal angličtinu díky britskému vzdělání. Kedaranatha pomáhal svému strýci s výběrem vhodných článků k publikování v novinách, studoval jeho knihy a navštěvoval veřejnou knihovnu. Později navštěvoval Kalkatskou hinduistickou střední školu.

Ve věku 18 let Kedaranatha Datta nastoupil na vysokou školu v Kalkatě. Začal hojně psát v angličtině a bengálštině. Vystudoval anglickou literaturu a vyučoval jazykům člověka, který se později stal známým řečníkem v britském parlamentu. V letech 1857 a 1858 složil dvoudílný anglický epos s názvem Poriade, který měl v plánu dokončit v dalších 12 knihách. Tyto dvě knihy popisovaly život Poruse, který se setkal s Alexandrem Velikým.

Velmi ho zaujala křesťanská teologie, kterou považoval za zajímavější a méně urážlivou než hinduistický monismus, advaita-vedantu ze Šankaračarjovy školy. Strávil spoustu času srovnáváním spisů Channinga, Theodora Parkera, Emersona a Newmana. Na Britsko-indické společnosti přednesl přednášku o vývoji hmoty prostřednictvím hmotné kvality dobra. Během těchto studijních let byl jeho nejlepším přítelem Dvijendranatha Thakur. Asistoval Kedaranathovi při studiu západní náboženské literatury. Kedaranatha Datta láskyplně nazýval Devendranatha Thákura baro dada neboli „velký bratr“.

Když se Kedaranatha Datta vrátil do Biranagary, našel svou rodnou vesnici zničenou a opuštěnou. Epidemie cholery zabila téměř všechny obyvatele včetně většiny jeho příbuzných. Vrátil se do Kalkaty se dvěma přeživšími členy rodiny, jeho matkou a babičkou z otcovy strany. Na základě posledního přání svého dědečka podnikl pouť a cestoval do všech klášterů a chrámů ve státě Orissa.

Vládní služba

Jako mladý hospodář začal Šríla Bhaktivinóda Thákura uvažovat o způsobu své obživy. Nezajímal se o obchod, protože viděl, jak zjevná „nezbytná nepoctivost“ obchodního světa morálně oslabila třídu obchodníků. Místo toho se rozhodl stát se učitelem a ve vesnici Kendrapara ve státě Orissa založil školu pro anglické vzdělávání. Po nějaké době odešel do Purí a složil učitelskou zkoušku. Získal učitelské místo ve škole Cuttack a později se stal ředitelem školy v Bhadrace a poté v Medinipuře.

V Bhadrace se narodil jeho první syn Annada Prasada (Acyutananda). Bohužel Kedaranathova první manželka zemřela během porodu. Později se pak oženil s Bhagavatí Déví. V té době také vydal knihu v angličtině, která popisovala všechny ášramy a chrámy ve státě Orissa, které dříve navštívil při své pouti.

Během svého působení jako ředitel střední školy v Medinipuře se Kedaranatha Datta zabýval různými náboženskými sektami, jejich filosofiemi a praktikami. Viděl, že lidé obecně berou náboženství velmi lacině. Pochopil jedinečnou důležitost sankírtanového hnutí, šíření lásky k Bohu skrze zpívání Jeho jmen, které v Bengálsku ustanovil Pán Čaitanja Maháprabhu. V té době Bohužel jeho hnutí nemělo dobré zastoupení.

Kedarnatha Datta provedl tažení proti těm, kteří znečišťovali učení Pána Čaitanji a přitom byli veřejností považováni za představitele linie Gaudiya Vaishnava (stoupenci Višnua nebo Krišny přicházející v řadě od Čaitanji Maháprabhua, kteří se objevili v Bengálsku, dříve známého jako Gauda-desha).

V roce 1861 Kedarnatha Datta přijal místo náměstka soudce ve vládě Bengálska. Když viděl korupci státních zaměstnanců, stal se sám výběrčím důstojníkem. Založil organizaci nazvanou Bhratri Samaj, napsal anglickou knihu s názvem Our Wants, postavil dům v Ranaghatu a napsal dva romány v bengálštině: Vijinagrama (opuštěná vesnice) a Sannyasi, které si získaly velké uznání od recenzentů.

V dalších letech se stal zástupcem soudce v okrese Chapara. Kromě angličtiny a bengálštiny začal plynně hovořit persky a urdsky. Úspěšně urovnal spory mezi pěstiteli čaje a pomohl zajistit veřejnou podporu pro vybudování školy pro výuku nyaya-shastra, posvátných textů, které logikou a argumentací zjišťují znalosti a pravdu. Poté přemístil do Purniyy, kde se ujal vlády a vedení soudního oddělení.

V roce 1868 se stal se zástupcem soudce v Dinajapuru v Západním Bengálsku, což je nejvyšší hodnost ve vládě, jakou mohla mít indická osoba během britské vlády. V této době byl konečně schopen pořídit vzácné kopie posvátných textů Šrímad-Bhagavatam popisujících zábavy Krišny a Jeho společníků a Chaitanya-charitamrity, životopisu Šrí Čaitanji Maháprabhua.

Četl Chaitanya-charitamritu opakovaně. Jeho víra rostla, dokud nebyl celý den a noc pohlcen posvátnými texty. Začal vysílat neustálé upřímné modlitby o Pánovo milosrdenství. Pochopil nejvyšší majestát a moc Absolutní Osobnosti Božství Šrí Krišny a Jeho inkarnaci v tomto věku, Šrí Čaitanju Maháprabhua. Vydal píseň o Pánu Čaitanjovi nazvanou „Saccidananda-premalankara“.

Byl přemístěn do Camparany a během této doby se mu narodil druhý syn Radhika Prasada. V Camparaně lidé uctívali ducha na banyánovém stromě. Duch měl moc ovlivnit mysl místního soudce, aby rozhodl ve prospěch věřícího. Šrí Kedaranatha Datta doporučil místnímu učenci, aby četl Šrímad-Bhagavatam pod stromem nepřetržitě, ve dne i v noci. Po měsíci strom spadl na zem a mnoho lidí obnovilo svou víru v poselství Šrímad-Bhagavatamu.

Z Camparany se přestěhoval do svatého města Džagannáth Purí v Orisse, což jeho srdce velmi potěšilo. Nedaleko hlavního města Orissa, ve městě Kamanala, žil mystik jménem Bisakisena, který se dokázal vrhnout do ohně a poté se vrátit do vzpřímeného sedu; tímto způsobem se houpal sem a tam nad plameny. Díky svým získaným mystickým schopnostem mohl také vytvářet oheň z hlavy. Měl dva společníky, kteří se jmenovali Brahma a Šiva; tvrdil, že je Mahá-Višnu. Společně to byla božská trojice, stvořitel, udržovatel a ničitel vesmíru popsaného v posvátných písmech. Někteří z nižších králů Orissy se dostali pod jeho vliv a poskytovali mu finanční prostředky na stavbu chrámu. Posílali mu také ženy. Bisakisena prohlásil, že vyžene Brity coby vládnoucí třídu z Orissy a sám se stane králem. Tato jeho prohlášení se šířila po celé Orisse. Britové ho považovali za revolucionáře, který vystupuje proti britské vládě, a tak bengálský hejtman vydal rozkaz k jeho zatčení. Nikdo se však neodvážil tento příkaz splnit, protože všichni se báli Bisakisenových mystických sil.

Pan Ravenshaw, okresní komisař pro Orissu, požádal Šrí Kedaranatha Datta, aby postavil Bisakisenu před soud. Šrí Kedaranatha Datta Bisakisenu osobně navštívil. Jogín předvedl některé síly, které by normálně obyčejného člověka vyděsily, a informoval Kedaranathu Dattu, že dobře ví, o koho jde, ale protože on (Bisakisena) je Pán, neměl by mu Kedaranatha překážet. Šrí Kedaranatha mu na to odpověděl uznáním Bisakisenových úspěchů v józe a tantře a požádal ho, aby přišel do Purí, kde by mohl obdržet požehnání Jagannáthy, tamního slavného božstva Krišny. Bisakisena povýšeně odpověděl: „Proč bych měl navštívit Jagannáthu? Je to jen kus dřeva; já jsem Nejvyšší osobně.“ To Šrí Kedaranatha Dattu rozzuřilo. Zatkl darebáka, přivedl ho do Purí a uvrhl do vězení, kde ho hlídali 3 desítky strážníků a 72 policistů.

Soud s Bisakisenou trval 18 dní. Během té doby se před soudní síní shromáždily davy tisíců lidí, které Bisakisena dokázal dostat do svého vlivu, a požadovali jeho propuštění. Šestý den soudu dcera Kedaranatha Datta Kadambini vážně onemocněla a málem zemřela. Šrí Kedaranatha Datta věděl, že to je práce tantrického jogína. Řekl k tomu: „Ano, nechte nás třeba všechny zemřít, ale tento darebák musí být potrestán!“. Následujícího dne u soudu jogín oznámil, že tím ukázal svou moc a že dokáže mnohem víc. Požadoval propuštění, v opačném případě Kedaranatha Datta bude trpět mnohem víc. Poslední den soudu Kedaranatha Datta sám onemocněl vysokou horečkou a trpěl přesně tak, jako jeho dcera. Ale odhodlaný Kedaranatha prohlásil muže vinným a odsoudil ho na 18 měsíců za politické spiknutí. Když Bisakisenu připravovali na vězení, okresní lékař mu ostříhal všechny vlasy. Jogín podle všeho právě z nich totiž čerpal svou sílu. Během celého soudu nejedl ani nepil, a tak padl na zem jako mrtvý a musel být do vězení odvezen na nosítkách. Po třech měsících byl přesunut do centrálního vězení v Midnapuru, kde požil jed a zemřel.

Vaišnavské kázaní

Mezi lety 1874-1893 strávil Bhaktivinóda Thákura hodně času v ústraní zpíváním svatých jmen, přestože své pozemské povinnosti vytrvale vykonával. Napsal několik knih v sanskrtu, včetně Šrí Krishna Samhita, Tattva-Sutram a Tattva-Viveka. Kromě toho napsal mnoho knih v bengálštině, například Kalyana-kalpataru. V roce 1874 složil v sanskrtu Datta-kaustubha.

Během svého pobytu v Purí založil v zahradách Jagannatha-Vallabha vaišnavskou diskusní společnost známou jako Bhagavat-Samsat. Všichni tehdejší prominentní vaišnavové se připojili k této skupině kromě jednoho Raghunatha dasa Babaji. Myslel si, že Šríla Bhaktivinóda Thákura není oprávněný, protože nenosí obvyklé náboženské symboly korálků na krku (kanti-mala) nebo hliněného značení (tilak) na hlavě. Babaji navíc doporučil ostatním vaišnavům, aby se vyhýbali společnosti Šríly Bhaktivinódy Thákury. Brzy poté byl Raghunatha dasa Babaji stižen smrtelnou nemocí. Ve snu se mu zjevil Pán Jagannath a řekl mu, aby se modlil o milost Bhaktivinóda Thákura, pokud se chce osvobodit od nemoci a jisté smrti. Udělal to. Bhaktivinóda Thákura mu dal speciální léky a vyléčil ho. V této době si Raghunatha dasa Babaji uvědomil vznešené duchovní postavení Bhaktivinóda Thákura.

Charan Dasa Babaji kázal a tiskl knihy, které doporučovaly, aby člověk zpíval mahá-mantru Haré Krišna v osobní meditaci (japa), ale ve veřejném kírtanu kázal „Nitai Gaura Radhe Syama Haré Krišna Haré Ráma“. Šríla Bhaktivinóda Thákura mu kázal dlouho a neoblomně a snažil se ho přesvědčit, aby přestal šířit tuto neoprávněnou mantru. Nakonec Charan Dasa Babaji přišel k rozumu, uznal svou vinu a prosil o odpuštění. Nicméně o šest měsíců později se Charan Dasa Babaji zbláznil a zemřel ve velké nouzi.

Šríla Bhaktivinóda Thákura byl jedním z nejpřednějších oddaných učenců své doby, přesto se vždy pokorně prezentoval jako bezvýznamný posel Pána.

Šríla Bhaktivinóda Thákura se stal správcem chrámového komplexu v Jagannatha Puri. Použil své vládní pravomoci k zajištění pravidelného uctívání božstva. Na chrámovém nádvoří založil Bhakti Mandapa, kde se konaly každodenní přednášky ze Šrímad-Bhagavatamu. Šríla Bhaktivinóda Thákura strávil dlouhé hodiny diskusemi o Krišnovi a zpíváním svatého jména, zejména u Tota-Gopinatha Mandiru, hrobky velkého světce Haridása Thákury, posvátného stromu Siddha Bakula a chrámu Gambhira.

Slavný syn – Bhaktisiddhanta

V roce 1874 se nedaleko zahrad Jagannatha-vallabha ve velkém domě sousedícím s Narayana Chata Matha narodil čtvrtý syn Bhaktivinóda Thákura, který se stal odpovědí na Bhaktivinódovu modlitbu k Pánovi, aby mu „poslal Višnuův paprsek“, aby kázal poselství Šrí Čaitanji Maháprabhua po celém světě. Tento syn byl pojmenován Bimala Prasada a později byl znám jako velký duchovní vůdce vaišnavismu a učenec Bhaktisiddhanta Sarasvatí Thákura, duchovní mistr Jeho Božské Milosti AC Bhaktivedanty Swámího Prabhupády.

Když bylo Bimalovi Prasadovi šest měsíců, zastavil se před domem voz pána Jagannatha během průvodu a zůstal tam stát po tři dny. Bhaktivinóda požádal svou manželku Bhagavatí Déví, aby přivedla dítě, ať vidí a získá požehnání Pána Jagannatha. Když položila dítě před Pána, spadla girlanda a dítě ovinula.

Bimala Prasada zůstal v Purí deset měsíců po svém narození a poté se přestěhoval do Bengálska, kde své dětství strávil v Ranaghatu. Tam od své matky vyslechl veškerá témata týkající se Pána Krišny.

Šríla Bhaktivinóda Thakur a jeho manželka Bhagavatí Déví byli ortodoxní a ctnostní; nikdy nedovolili svým dětem jíst nic jiného než prasadam, posvátné jídlo připravené a nabízené nejprve Pánu, ani se stýkat se špatnou společností. Jednoho dne, když byl Bimala Prasada ještě malým dítětem, které nemělo více než čtyři roky, mu otec mírně vyčetl, že snědl mango, které ještě nebylo řádně nabídnuto Pánu Krišnovi. Bimala Prasada, i když byl jen dítě, se považoval za pachatele přestupku proti Pánovi a přísahal, že už nikdy nebude jíst mango. To byl slib ho pak provázel po celý život.

Než bylo Bimalovi Prasadovi sedm let, naučil se nazpaměť celou Bhagavad-gítu a dokázal dokonce vysvětlit její verše a podávat úžasné výklady. Jeho otec ho poté začal trénovat v korekturách a tisku ve spojení s vydáváním vaišnavského časopisu Sajjana Tosani.

Nekompromisní příklad

Tehdy Bhaktivinóda Thákura zjistil, že král Purí zpronevěřil osmdesát tisíc rupií. Tyto peníze patřily chrámu, a tak Bhaktivinóda Thákura přinutil krále, aby jako odplatu obětoval jídlo Pánu Jagannathovi 52krát denně. Král zuřil a za pomocí svých 50 vědců započal 30ti denní tantrickou rituální oběť určenou k zabití Bhaktivinóda Thákury. Když se do obětního ohně vsypaly poslední obětiny, zemřel králův syn, nikoli Šríla Bhaktivinóda Thákura, který měl čisté srdce.

Poté Bhaktivinóda Thákura opustil Purí a vrátil se do Bengálska. Poté byl převelen do Bhadraky a později byl jmenován vedoucím subdivize Naraila v okrese Yashohan. V Naraile byly vydány jeho dvě slavné knihy Šrí Krishna-samhita a Krishna-kalpataru. Tyto dvě práce upoutaly pozornost mnoha indických učenců a vzdělaných mužů.

V dopise ze dne 16. dubna 1880 Dr. Reinhold Rost napsal:

„Tím, že jsi představil Krišnovu postavu a jeho uctívání ve vznešenějším a transcendentálnějším světle, než v jakém bylo dosud zvykem na něj pohlížet, jsi poskytl základní službu svým spoluvěřícím …“

V roce 1878 Šríla Bhaktivinóda Thákura přijal formální dikša zasvěcení od Vipin Bihari Goswámího, pocházejícího z rodiny Jahnava z Baghnaparu. Vaišnavismus si sice osvojilo mnoho lidí, ale nevěděli, kdo je vaišnava a kdo ne. Šríla Bhaktivinóda Thákura jim poskytl útočiště a velmi přesně je v této věci instruoval.

Od roku 1881 začal Bhaktivinóda Thákura vydávat vaišnavský deník – Sajjana Toshani.

V Barase se setkal se známým romanopiscem Bankim Chandrou. Tento Bankim Chandra napsal knihu o Krišnovi a ukázal ji Bhaktivinódovi Thákurovi, který mu pak kázal čtyři dny, během kterých málo jedl a téměř vůbec nespal. Výsledkem bylo, že Bankim Candra změnil své myšlenky (které byly původně pozemské spekulace o Krišnovi) a i svou knihu tak, aby odpovídaly učení Šrí Čaitanji Maháprabhua.

Během posledního roku svého pobytu v Barasatu publikoval Šríla Bhaktivinóda Thákura vydání Bhagavad-gíty se sanskrtským komentářem Šríly Višvanátha Čakravartiho Thákura, kterou přeložil do bengálštiny. Bankim Chandra napsal předmluvu k tomuto vydání, čímž chtěl dát najevo své vlastní zadlužení Bhaktivinódovi, a poznamenal, že všichni bengálští čtenáři budou Bhaktivinódovi velice vděční za toto jeho svaté dílo.

Z Barasatu byl Šríla Bhaktivinóda Thákura převeden do Sriramapuru. V Sriramapuru dal dohromady a vydal své mistrovské dílo Šrí Caitanya Šikšamrta a také Vaišnava-siddhanta-mala, Prema-pradipa a Manah-šikša. Pravidelně také stále vydával deník Sajjana Toshani.

V Kalkatě založil společnost Šrí Višva-Vaišnava Sabha, oddanou kázání čistého bhakti, jak ho učil Pán Čaitanja. K propagaci práce společnosti vydal malou brožuru s názvem Višva-Vaišnava-kalpatavi.

Také vydal své vlastní vydání Šrí Čaitanya-čaritamrity s komentářem Amrita-prabhava Bhasya. Představil kalendář Čaitanyabda neboli éry Pána Čaitanji a pomohl s propagací Čaitanya Panjika, která ustanovila každoroční svátek Gaury Purnimy oslavující zjevení Pána Čaitanji Maháprabhua.

Přednášel a učil o knihách, jako je Bhakti Rasamrita Sindhu (Nektar oddanosti) Šríly Rupy Goswamiho v různých vaišnavských společnostech. V anglickém periodiku Hindu Herald publikoval podrobný popis života Šrí Čaitanji. V té době mu byl také udělen čestný titul Bhaktivinóda Thákura.

Objevení Yogapitu

V roce 1887 se Šríla Bhaktivinóda Thákura rozhodl ukončit svou vládní službu a jít na zbytek svého života do Vrindávanu se svým přítelem Bhaktibhringou Mahasayou. Jedné noci v Tarakeswarě, když byl ještě ve službách vládě, se mu zdálo, že ho navštívil Šrí Čaitanja Maháprabhu a promluvil k němu. „Určitě dorazíš do Vrindávanu, ale nejprve je tu pro tebe služba v Navadwipě, kterou musíš vykonat (v místě narození Pána Čaitanji), takže co s tím budeš dělat?“ Když Pán zmizel, Thákura se probudil. Bhaktibhringa Mahasaya, když slyšel o tomto snu, doporučil Bhaktivinódovi, aby požádal o převelení do Krišnanagaru poblíž Navadwipu. Udělal to. V tu chvíli se také pokusil odejít do důchodu, ale jeho žádost byla zamítnuta.

Bhaktivinóda Thákura během svého pobytu v Krišnanagaru chodil do Navadwipu a hledal místo narození Šrí Čaitanji Maháprabhua. Jednou v noci seděl na střeše Rani dharmashala v Navadwipě a čantoval na své japě, když vedle budovy zahlédl strom, který vydával pozoruhodnou záři. Šel do Krišnanagarské knihovny a začal studovat staré rukopisy Čaitanyi Bhagavata a Navadwipa Dhama Parikrama a několik starých map Nadie. Navštívil vesnice Ballaladibhi, kde promlouval se staršími a zjistil spoustu faktů o Navadwipě. Nakonec se potvrdilo, že místo, které viděl ze střechy, bylo ve skutečnosti rodištěm Šrí Čaitanji Maháprabhua – Yogapit. Potvrdil to také Šríla Jagannatha Dasa Babaji, vedoucí komunity Gaudiya Vaišnava v Nadii. Na tu počest se tam uspořádal veliký festival. Na oslavu tohoto posvátného místa vydal Šríla Bhaktivinóda Thákura knihu Navadwipa Dhama Mahatmya.

Během svého umístění v Krišnanagaru trávil každou volnou chvíli v Mayapuru, svaté zemi rodiště Pána Čaitanji. Když bylo odkryto místo Jeho narození, Šríla Bhaktivinóda Thákura a Šríla Jagannáth Dasa Babaji tam uctívali Pána Čaitanju.

Jeden z Bhaktivinódových synů onemocněl kožní chorobou. Jagannatha Dasa Babaji řekl chlapci, aby si přes noc lehl v místě narození Pána Čaitanji. Udělal to a příštího rána byl vyléčen.

Šríla Bhaktivinóda Thákura mnoho cestoval, díky svému povolání byl každou chvíli převelen na jiné místo, a všude se věnoval kázání a přednášel o oddané službě ve stopách Čaitanji Maháprabhua. Po celou dobu také pilně psal a překládal knihy, v roce 1891 například vydal překlad Bhagavad Gíty s komentářem Baladeva Vidyabhushana.

Pět let po objevení Čaitanjova rodiště přednesl Bhaktivinóda přednášku o svém pátrání po poloze místa narození Šrí Chaitanyi. Mezi jeho posluchače patřili vysoce vzdělaní mistři z celého Bengálska, které tato zpráva velmi nadchla. Z tohoto shromáždění vznikla Šrí Navadwipa Dhama Pracarini Sabha, organizace šířící slávu Navadwipa-Mayapuru. Všichni učení vědci, kteří se hluboce zabývali důkazy Šríly Bhaktivinódy Thákury, souhlasili, že Yogapit je skutečným rodištěm Čaitanji Maháprabhua.

V tom samém roce na svátek Gaura Purnima se konal velký festival, při němž proběhla instalace božstev Gaura-Vishnupriya na Yogapitě. Šríla Bhaktivinóda Thákura osobně obcházel domy ode dveří ke dveřím a ve velmi pokorném duchu vybíral prostředky na stavbu chrámu na tomto místě. Jeho aktivita byla velmi úspěšná a chrám byl postaven.

Odchod do ústraní

V říjnu 1894, ve věku 56 let, odešel ze své funkce zástupce soudce, ačkoli proti tomuto kroku byla jeho rodina a vládní orgány. Zůstal v Surabhi Kunja, kázal a revidoval své staré spisy.

Milost Bhaktivinóda Thákura sahala daleko za geografické hranice Indie či dokonce Asie. Měl v úmyslu šířit vědomí Krišny na Západ. Rozeslal malou brožuru napsanou v sanskrtu, Šrí Gauranga-lila-smarana-mangala-stotram, s komentářem Šríly Sitikanthy Vacaspatiho z Nadie. Úvod, Chaitanya Mahaprabhu, Jeho život a přikázání, byl v angličtině. Tato kniha se dostala do knihovny Královské asijské společnosti v Londýně, knihovny McGill University v Kanadě a dalších vážených institucí. V časopise Journal of the Royal Asiatic Society ji přetiskl pan F. W. Fraser, erudovaný evropský vědec.

Šrí Sisira Kumar Ghosa, který byl zakladatelem Amrita Bazaar Patrika (předních bengálských novin) a autorem Šrí Amiya Nimai-carita, si Bhaktivinódy velmi vážil a v jednom ze svých dopisů mu napsal: „Neviděl jsem šest Goswami z Vrindávanu, ale považuji vás za sedmého Goswamiho.“

V roce 1908 si Šríla Bhaktivinóda Thákura vzal vnější šaty babaji, což značilo, že ten, kdo je nosí, se po zbytek svého života věnuje osamělým oddaným praktikám, zejména zpívání svatých jmen. První dva roky cestoval mezi Kalkatou a Purí a stále psal knihy.

Poté se Šríla Bhaktivinóda Thákura uzavřel před světem a vstoupil do samádhi. Zbytek svých let věnoval osamělému bhadžanu, meditaci, modlitbě a zpívání svatých jmen Pána Krišny.

23. června 1914 v Jagannatha Puri těsně před polednem opustil Šríla Bhaktivinóda Thákura Prabhupáda své tělo. V kalendáři Gaudiya Panjika byl tento den také dnem odchodu Šrí Gadadhara Pandita. Jeho tělesné pozůstatky byly převezeny z Orissy zpět do jeho milované Godrumy v zemi Nadia, zemi Pána Čaitanji Maháprabhua a Jeho věčných zábav. Uprostřed sankírtanu, oslavujícího zpěvu svatých jmen Pána, byly jeho ostatky pohřbeny v Godrumě.

Zajímavostí o Šrílovi Bhaktivinódovi je, že ve svých kírtanech nikdy nedovolil hru na harmonium, protože by to odvádělo pozornost od zvuku Svatého Jména. Vždy byl naprosto dochvilný a nikdy neměl žádné dluhy. Mluvil bengálsky, sanskrtsky, anglicky, latinsky, urdsky, persky a urijsky. Začal psát knihy ve věku 12 let a až do svého odchodu z tohoto světa pokračoval ve vydávání velkého množství svazků.

Nejlepší sociální práce

Jaká je nejlepší sociální práce pro svět? Thákura Bhaktivinóda ve svém měsíčníku Sajjana-toshani uvedl:

Projevovat laskavost (daya) živým bytostem lze trojím způsobem:

Deha-sambandhini-daya znamená projevit laskavost hmotnému tělu živé bytosti prostřednictvím satkarmy, příznivých skutků. Dávat jídlo hladovému člověku, dodávat pacientovi léky, dávat vodu žíznivému a dodávat zimní oblečení chudému člověku, který trpí zimou, jsou projevy laskavosti pro hmotné tělo.

Manah-sambandhini-daya znamená projevovat laskavost mysli tím, že dává znalosti.

Atma-sambandhini-daya znamená projevovat laskavost duši a je to nejlepší daya ze všech. Takovou laskavostí se člověk pokouší zachránit člověka před veškerým světským utrpením tím, že mu dá oddanost Pánu Krišnovi. Někteří lidé považují projevy laskavosti k tělu za velmi příznivé. Jiní, kteří jsou učenými osobami, zdůrazňují skutky laskavosti vůči mysli. Čistí oddaní Pána však jednají pro věčné blaho živých bytostí kázáním oddanosti.

Bonus: Harmonogram dňa

Takto Lalita Prasada (Bhaktisiddhanta Saraswati goswami) vzpomínal na Bhaktivinódův denní plán:

19:30 – 20:00 – odpočinek

22:00 – vstal, zapálil olejovou lampu a psal

4:00 – odpočinek

4:30 – vstal, umyl si ruce a obličej, zpíval Haré Krišna Mahá-Mantru na své džapě

7:00 – psal dopisy

7:30 – četl knihy

8:30 – přijímal hosty nebo pokračoval ve čtení

9:30-9:45 – odpočinek

9:45 – ranní koupel, snídaně z půllitru mléka, čapátí a ovoce

9:55 – v kočáře odjel k soudu

K soudu nosil kabát a kalhoty, dvojitý Tulasí náhrdelník a vaišnavský tilak (náboženské znaky na čele). Ve svých rozhodnutích byl velmi silný; soudy vynášel okamžitě. Ve své soudní síni nestrpěl žádné podvody a švindly; žádný povýšenec před ním nemohl stát. Každý měsíc si holil hlavu.

10:00 – začaly soudy

13:00 – soudy skončili, přišel domů, vykoupal se a občerstvil

14:00 – návrat do kanceláře

17:00 – překládal díla ze sanskrtu do bengálštiny

Pak provedl večerní koupel a povečeřel misku rýže, čapátí a půl litru mléka.

Často kontroloval své kapesní hodinky a vždy velmi přesně a zodpovědně dodržoval čas.