Vasanta pančami

Dnes je pátý den („pančami“) védského měsíce Magha, který je zároveň oficiálním začátkem jara („vasanta“), i když v mnoha částech světa jako jaro zrovna vypadat nemusí.

Šríla Prabhupáda říká o měsíci Magha v Bhagavad Gítě:

„Podle védského nařízení se i během měsíce Magha (leden-únor) musí koupat brzy ráno. V té době je velmi chladno, ale přesto se člověk, který dodržuje náboženské zásady, nemá váhat vykoupat.“ BG, 2.14

Vasant Pančami, pátý den dorůstajícího měsíce v Magha maas, označuje začátek jara v Indii a začátek slavností Holi ve Vradži. V tento den jsou Božstva v chrámech ve Vradži oblékána a vyzdobena do žlutých šatů, drahokamů a květin. Celý festival má náladu žluté barvy a také mnozí z oddaných se oblékají do žlutých šatů. Božstvům jsou nabízeny žluté květy a různé pokrmy s kesarem a dalšími žlutými přísadami, díky nimž i potraviny odpovídají celkovému ladění festivalu do žluté barvy.

V tento den také začíná pestrý festival Holi, během kterého na sebe Šrí Krišna a gópí v čele se Šrímatí Rádhikou hází okvětní lístky, barevný prášek a stříkají na sebe barevnou vodu v transcendentálním milostném boji. Tento festival se slaví 40 dní v různých částech Vrindávanu.

Této příznivé noci se také odehrála transcendentální zábava Vasanta rása, ve které se Měsíc zastavil, aby uskutečnil daršan tohoto božského tance po dobu jedné noci Pána Brahmy, což se rovná biliónům let na planetě Zemi.

Podle šáster by měl člověk oslavit příchod jara tím, že Krišnovi nabídne mnoho lístků, květů a čerstvých výhonků rašících trav. Vasanta Pančami je příznivý den pro zahájení nových projektů. V tento den se také konají svatby a obřady plodnosti.

Zjevení Šrímatí Višnupriya déví

Během všech Svých návštěv hmotného světa je Krišna doprovázen Svou energií blaženosti – Jeho vnitřní duchovní energií zosobněnou v podobě Lakšmídéví nebo Šrímatí Rádharání. Jako se Krišna expanduje do mnoha avatarů, má Šrímatí Rádharání také neomezené množství expanzí, které Krišnu všude doprovázejí. Šrímatí Višnupriya Déví je jednou z takových expanzí. Byla druhou manželkou Čaitanji Maháprabhua.

Šríla Prabhupáda v Učení Pána Čaitanji o Šrímatí Višnupriye říká:

„Během pobytu Čaitanji Maháprabhua ve Východním Bengálsku opustila jeho manželka Lakšmídéví tento svět na následky hadího uštknutí. Po návratu domů našel svou matku v hlubokém truchlení. Utěšoval ji přednáškou o nejistotě lidských záležitostí. Na žádost své matky se poté oženil s Višnupriyou, dcerou Rádži Pandita Sanatany Mišry.“

Sanantana Mišra byl aristokrat a známý politik.

A v Úvodu do Šrímad-Bhágavatamu píše:

„Prvních dvacet čtyři let zůstal (Čaitanja Maháprabhu) v Navadvípu jako student a hospodář. Jeho první manželkou byla Šrímatí Lakšmípriya, která zemřela v raném věku, když byl Pán pryč z domova. Když se vrátil z Východního Bengálska, Jeho matka Ho požádala, aby přijal druhou manželku, a on souhlasil. Jeho druhou manželkou byla Šrímatí Višnupriya Déví, která po celý život nesla odloučení od Pána, protože Pán přijal řád sannyas (stav odříkání) ve věku dvaceti čtyř let, když bylo Šrímatí Višnupriye sotva šestnáct let.“

Višnupriya byla dokonalá manželka. Když Šrí Čaitanja brzy po uzavření svazku odešel, aby se věnoval životu askety, Višnupriya učinila stejný závazek jako Čaitanjova matka – obě dovolily Pánovi – synovi a manželovi – žít život askety, čímž přinesly nejvyšší oběť. Podle Pánovy touhy souhlasily, že Ho budou uctívat odděleně. Višnupriya se však také brzy musela postarat o Sachi, Čaitanjovu matku, která postupně stárla a chřadla.

Višnupriya trávila zpíváním Božího jména tolik času, jako se svou milovanou tchyní, a po Indii se brzy rozšířila její pověst jako prominentní asketky. Říká se, že si dala stranou jedno zrnko rýže pokaždé, když 108-krát zazpívala Haré Krišna mantru. Když zpívání Jména v daném dni skončila, uvařila nahromaděnou rýži a nabídla ji božstvu Maháprabhua. Poté nabídla rýži své drahé tchyni Sachi a sama jedla jen to, co zbylo.

Když se její askeze a příkladné chování staly známými ve vaišnavské komunitě, stala se oslavovanou za to, že byla vzorem cudné manželky a také za svou mystickou cestu odříkání.
Tento den si tedy připomínáme zjevení Šrímatí Višnupriyi déví, která je ztělesněním božské lásky, když ji ve velmi útlém věku 16 let opustil manžel, Čaitanja Maháprabhu, který přijal sannyás a zanechal ji ve stavu velké úzkosti a odloučení.

Odchod Šríly Višvanatha Čakravarti Thákura

Višvanatha Čakravartí Thákura byl jedním z nejprominentnějších, nejvlivnějších a nejplodnějších učitelů v učednické posloupnosti oddaných Krišny. Zjevil se v roce 1662 ve vesnici Devagram v Bengálsku. Dostalo se mu zasvěcení od Ramany Čakravartího a po přijetí sannyásu (života v odříkání) přijal jméno Hari Vallabha Gosvámí.

Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura, později áčárja v učednické posloupnosti, píše:

„Sloužit nohám Narottama dásy Thákury bylo jedinou touhou Višvahatha Čakravartího Thákury, který byl čtvrtým áčárjou v učednické posloupnosti po Narottama dásovi. Šríla Višavatha Čakravartí Thákura napsal více než čtyřicet sanskrtských knih, včetně komentářů k Bhagavad-gítě, Šrímad-Bhágavatamu a spisům šesti Gosvámích z Vrindávanu.“

Šríla Višvanatha Čakravartí Thákura znovu nastolil proud čisté oddanosti, který se zpomalil po odchodu zmíněného Narottama dáse Thákury a po něm následujících Šrínivase a Šjamanandy Prabhua. Během svého pobytu ve Vraji významně přispěl k pokladnici gaudiyské literatury ve formě mnoha vlastních komentárů a knih, jako je Raga vartama chandrika, Camatkar chandrika, Prem samputa, Vraja riti chintamani, Bhakti rasamrita sindhu bindhu, Ujjvala nilmani kiran a mnoho dalších. Jeho milost je nanejvýš důležitá pro každého, kdo aspiruje na pokrok v Krišna bhakti.

Také Šríla Prabhupáda se při psaní svých vlastních výkladů pravidelně odvolával na komentáře Šrímad-Bhágavatamu Višvanatha Čakravartího Thákury.

Zjevení Raghunátha dásy gosvámiho

Raghunátha Dása Gosvámí (cca 1495–1571) byl jediným synem bohatého statkáře. V patnácti letech se setkal s Čaitanjou Maháprabhuem a později se stal jedním ze Šesti Gosvámích z Vrindávanu, kteří byli přímými Maháprabhuovými následovníky.

Raghunátha Dása vedl velmi přísný život čisté oddanosti. Byl skutečným symbolem odříkání. Napsal tři knihy: Stavavali, Muktacharita a Dana-charita. Byl známý jako prayojana acharya, ten, kdo svým příkladem učí konečný cíl života. Jeho samádhi (hrobka) stojí na břehu jezera Rádhá-kunda ve Vrindávanu.

V Čaitanja Čaritámritě se o něm píše:

Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī, čtyřicátá šestá větev stromu, byl jedním z nejdražších služebníků Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Opustil veškeré své hmotné vlastnictví, aby se úplně odevzdal Pánu a žil u Jeho lotosových nohou.

Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Ṭhákura ve své Anubhāṣyi píše:

„Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī se s největší pravděpodobností narodil v roce 1416 Śakābda (1494 AD) jako syn Govardhany Majumadāry, který byl mladším bratrem tehdejšího zamindara, Hiraṇyi Majumadāra. Vesnice, kde se narodil, se nazývá Śrī-kṛṣṇapura. Na železniční trati mezi Kalkatou a Burdwanem je stanice jménem Triśābaghā (nyní známá jako Ādi-saptagrāma) a asi jeden a půl míle odtud je vesnice Śrī-kṛṣṇapura, kde se nacházel dům rodičů Śrī Raghunātha dāsy Gosvāmīho. Dodnes je tam chrám Śrī Śrī Rādhā-Govindy. Před chrámem je velký otevřený prostor, ale žádný velký sál, kde by se mohli shromažďovat oddaní. Bohatý občan z Kalkaty jménem Haricaraṇa Ghoṣa, který bydlel ve čtvrti Simlā, chrám nedávno opravil. Celý chrámový komplex je obehnán zdmi a v malé místnosti hned po straně chrámu je malá plošina, na které Raghunātha dāsa Gosvāmī uctíval Božstvo.“

Všichni předkové Śrīly Raghunātha dāsa Gosvāmīho byli vaišnavové a velmi bohatí muži. Jeho domácím duchovním mistrem byl Yadunandana Ācārya. Přestože byl Raghunātha dāsa hospodářem, ke svému majetku a manželce neměl žádnou připoutanost. Když jeho otec a strýc viděli jeho tendenci opustit domov, najali pro něj zvláštní tělesné strážce, aby na něj dohlíželi, ale jemu se přesto podařilo uniknout jejich pozornosti a odešel do Džagannáth Purí, aby se setkal se Śrī Caitanyou Mahāprabhuem. Tato událost se stala v roce 1439 Śakābda (1517 nl).

Žil dlouhou dobu a většinu svého života bydlel v Rádhá-kuṇḍě. Místo, kde Raghunātha dāsa Gosvāmī vykonával svou oddanou službu, u Rādhā-kuṇḍy stále existuje. Téměř úplně přestal jíst, a proto byl velmi hubený a slabého zdraví. Jeho jedinou starostí bylo zpívat svaté jméno Páně. Postupně omezoval spánek, až skoro nespal vůbec. Oči měl prý vždy plné slz.

Když Raghunātha dāsa Gosvāmīho přišel navštívit Śrīnivāsa Ācārya, Gosvāmī mu požehnal tím, že ho objal. Śrīnivāsa Ācārya požádal o jeho požehnání pro kázání v Bengálsku a Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī mu je udělil. V Gaura-gaṇoddeśa-dīpice (186) je uvedeno, že Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī byl dříve gopī jménem Rasa-mañjarī. Někdy se říká, že byl Rati-mañjarī.

Když Raghunātha dāsa Gosvāmī oslovil Śrī Caitanyu Mahāprabhua v Džagannáth Purí, Pán ho svěřil do péče Svarūpy Dāmodara, svého tajemníka. Oba se tak zapojili do důvěrné služby Pánu.
Tato důvěrná služba byla osobní péčí o Pána. Svarūpa Dāmodara jednající jako Jeho tajemník se věnoval Pánovým koupelím, jídlu, odpočinku a masážím a Raghunātha dāsa Gosvāmī mu v tom pomáhal. Raghunātha dāsa Gosvāmī ve skutečnosti jednal jako pomocný tajemník Pána.

Raghunátha prokazoval důvěrnou službu Pánu v Džagannáth Purí šestnáct let a poté, co Pán i Svarúpa Dámodara opustili tento svět, odešel do Vrindávanu. Měl v úmyslu navštívit lotosové nohy Rúpy Gosvámího a Sanátany Gosvámího, dvou bratrů ze Šesti Gosvámích z Vrindávanu, a poté se vzdát svého života skokem z kopce Govardhan. Skok z vrcholu kopce Govardhan je systém sebevražd, který provádějí zvláště svatí lidé. Po zmizení Pána Čaitanji a Dámodara cítil Raghunátha silné odloučení od těchto dvou vznešených osobností a proto se rozhodl vzdát svého života.

Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī tedy přišel do Vrindávanu, navštívil Śrīlu Rūpu Gosvāmīho a Sanātanu Gosvāmīho a poklonil se jim. Tito dva bratři mu však smrt nedovolili. Přijali ho jako svého třetího bratra a drželi ho ve společnosti.

Jelikož byl Raghunātha dāsa Gosvāmī pomocníkem Svarūpy Dāmodara, věděl mnoho o vnějších a vnitřních rysech zábav Pána Čaitanji. Dva bratři Rūpa a Sanātana o tom od něj vždy naslouchali. Raghunātha dāsa Gosvāmī se postupně vzdal všeho jídla a pití kromě několika kapek podmáslí. Pravidelně se Pánu klaněl tisíci poklonami, zpíval nejméně sto tisíc svatých jmen a klaněl se dvěma tisícům vaiṣṇavů. Dnem i nocí sloužil ve své mysli Rādhā-Kṛṣṇovi a tři hodiny denně mluvil o charakteru Pána Caitanyi Mahāprabhua. Třikrát denně se vykoupal v jezeře Rádhá-kunda. Jakmile našel vaišnavu sídlícího ve Vrindávanu, objal ho a projevil mu veškerou úctu. Věnoval se oddané službě více než dvaadvacet a půl hodiny denně a méně než dvě hodiny spal.

Zjevení Šrí Pundarika Vidyánidhiho

Pundarika Vidyánidhi byl učedníkem Madhavendra Purího a byl guruem Šrí Gadadhara Pandita. Někdy byl mylně chápán jako někdo, kdo je velmi připoutaný k hmotným požitkům, ale ve skutečnosti byl extaticky oddaný Krišnovi. V Krišnových zábavách to byl Vrishabhanu, otec Šrímatí Rádharání.

Následující informace o něm můžeme čerpat z Čaitanja Čaritámrity:

Puṇḍarīka Vidyānidhi, třetí velká větev, byl Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi tak drahý, že v jeho nepřítomnosti Pán Caitanya sám někdy plakal. V Gaura-gaṇoddeśa-dīpice (54) je Śrīla Puṇḍarīka Vidyānidhi popsán jako otec Śrīmatī Rādhārāṇī v kṛṣṇa-līlā. Caitanya Mahāprabhu s ním proto jednal jako se svým otcem. Otec Puṇḍarīky Vidyānidhiho byl známý jako Bāṇeśvara nebo podle jiného názoru Śuklāmbara Brahmacārī a jeho matka se jmenovala Gaṅgādevī.

Původní domov Puṇḍarīky Vidyānidhiho byl ve Východním Bengálsku (nyní Bangladéš), ve vesnici poblíž Dacca jménem Bāghiyā, která patřila do skupiny brāhmaṇských rodin Vārendra. Někdy byli tito Vārendrovi brāhmaṇové v rozporu s jinou skupinou známou jako Rāḍhīya brāhmaṇové, a proto byla rodina Puṇḍarīky Vidyānidhiho vyloučena a v té době nežila jako slušná rodina.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi píše:

„Jeden z členů této rodiny žije ve Vṛndāvanu a jmenuje se Sarojānanda Gosvāmī. Zvláštní charakteristikou této rodiny je, že každý její člen měl pouze jednoho syna nebo žádného syna, a proto rodina nebyla příliš expanzivní. V okrese Caṭṭagrāma ve Východním Bengálsku je místo známé jako Hāta-hājāri a kousek od tohoto místa je vesnice zvaná Mekhalā-grāma, ve které žili předci Puṇḍarīka Vidyānidhiho. K Mekhalā-grāmu z Caṭṭagrāmu se lze dostat na koni, na voze nebo na parníku. Stanice parníku je známá jako Annapūrṇāra-ghāṭa. Rodiště Puṇḍarīky Vidyānidhiho je asi dvě míle jihozápadně od Annapūrṇāra-ghāṭa. Chrám, který tam postavil Puṇḍarīka Vidyānidhi, je nyní velmi starý a potřebuje opravu. Bez opravy se chrám může brzy rozpadnout. Na cihlách toho chrámu jsou dva nápisy, ale jsou tak staré, že je nelze přečíst. Asi dvě stě yardů jižně od tohoto je však další chrám a někteří lidé říkají, že to je starý chrám, který postavil Puṇḍarīka Vidyānidhi.“

Śrī Caitanya Mahāprabhu nazval Puṇḍarīka Vidyānidhiho „otcem“ a dal mu titul Premanidhi. Puṇḍarīka Vidyānidhi se později stal duchovním mistrem Gadādhara Paṇḍita a důvěrným přítelem Svarūpy Dāmodara. Gadādhara Paṇḍita ho nejprve špatně chápal jako obyčejného materialistu zaměřeného pouze na peníze, ale později, když mu Śrī Caitanya Mahāprabhu poupravil názor, se stal jeho žákem.

Pundarika Vidyádhini si jednou dovolil kritizovat kněze z chrámu Jagannátha, za což ho Jagannáth Prabhu osobně pokáral tím, že mu uštědřil políček do tváře.

Podle Čaitanji Čaritámrity se to odehrálo následovně:

Na začátku zimy se koná obřad známý jako Oḍana-ṣaṣṭhī. Tento obřad značí, že od toho dne by měl být Pán Jagannātha zahalen do zimních šatů. Tato krytina se kupuje přímo od tkalce. Podle arcana-mārgy je třeba látku nejprve vyprat, aby se odstranil všechen škrob, a poté ji lze použít k přikrytí Pána. Puṇḍarīka Vidyānidhi viděl, že kněz zapomněl látku vyprat, než přikryl Pána Jagannātha.

Když Puṇḍarīka Vidyānidhi viděl, že Pán Jagannātha dostal naškrobený oděv, začal být mírně nenávistný a viděl chybu na oddaném. Tímto způsobem byla jeho mysl znečištěná. Té noci přišli bratři Pán Jagannātha a Balarāma za Puṇḍarīkou Vidyānidhim a s úsměvem ho začali fackovat. Puṇḍarīka Vidyānidhi byl uvnitř velmi šťastný, i když měl tváře oteklé po úderech. Tuto událost podrobně popsal Ṭhākura Vṛndāvana dāsa.