späť

Zjavenie Rámanúdža áčarju

Zjavenie Rámanúdža áčarju

sviatok

Šrí Rámanúdža (1017 – 1137 nl) je jedním z nejdůležitějších filosofů vaišnavismu a jednou z nejdynamičtějších postav hinduismu. Byl filosofickým i sociálním reformátorem a oživil indickou filosofii a náboženství natolik, že téměř každý aspekt hinduismu byl ovlivněn jeho prací. Jeho život a díla ukazují skutečně jedinečnou osobnost kombinující kontemplativní vhled, logickou prozíravost, charismatickou energii a nezištnou oddanost Bohu.

Když v minulosti došlo k oslabení védského náboženství vlivem méně inteligentních mužů, kteří slepě prováděli rituální obřady a svévolně zabíjeli zvířata ve jménu védských příkazů, objevil se na scéně Buddha jako veliký reformátor. Absolutním odmítnutím védské literatury a jejím nahrazením svými racionálními, ateistickými názory obhajoval cestu ahimsy (nenásilí) a nirvány (negace realit, jak ji známe) jako konečného cíle života.

Brzy nato ale přemohla buddhismus filosofie Šankáčarji, která se rozšířila po celé Indii. Šankara oživil autoritu Upanišád a další védské literatury a použil je jako zbraně k boji proti buddhistickému učení. Interpretoval védy po svém, vyvozoval z nich konkrétní závěry a stanovil teorii non-dualismu, advaita-vedanta, přičemž uváděl, že všechny živé bytosti jsou na stejné úrovni s Bohem. Zdůrazňoval především texty, které poskytovaly odpovědi a reakce na racionalistický ateismus buddhistů. Ovšem Šankarovo učení nebylo zcela teistické, a tak se stalo předzvěstí vzniku dalšího, nového odhalení konečné reality. A tento osud měl být naplněn právě skrze Šrí Rámanúdžáčarju.

 

Jeho život

Rámanúdža se narodil v Indii v roce 1017, kdy podle astrologických výpočtů bylo slunce ve znamení zvěrokruhu Raka. Jeho rodiče byli Asuri Keshava a Kantimati, oba ze šlechtických rodin. Rámanúdža prožil své dětství v Shriperumbudur, své rodné vesnici. V 16 letech se oženil s Rakshakambalou.

Pouhé čtyři měsíce po jeho svatbě Rámanúdžův otec těžce onemocněl a zemřel. Po smrti svého otce se Rámanúdža stal hlavou domácnosti a rozhodl se přestěhovat do Kanchi, svatého města proslulého svými učenci a velkolepými chrámy.

V Kanchi žil učenec jménem Yadava Prakash, který byl proslulý svým vzděláním v nauce advaita-vedanta, non-dualismu. Yadava byl nepřekonatelný ve své schopnosti vysvětlovat Šankarovy komentáře k Vedanta-sutře. Rámanúdža se zapsal do Yadavovy školy a zabýval se studiem sanskrtu a védské literatury. I když ho Šankaritské pojetí vůbec nepřesvědčovalo, Rámanúdža se mu dobře naučil a brzy se stal jedním z Yadavových oblíbených studentů. Yadava, který si myslel, že je Rámanúdža upřímným následovníkem Šankarových teorií, projevoval Rámanúdžovi zvláštní náklonnost – tato náklonnost ovšem netrvala dlouho.

Jednoho dne, poté, co Yadava přednesl projev o Chandogya Upanishad, požádal Rámanúdžu, aby mu namasíroval tělo olejem, jak v té době bylo u studenta zvykem. Když Rámanúdža poskytoval masáž svému učiteli, přišel k Yadavovi jiný student s prosbou, aby mu objasnil bod z ranní lekce. Tento student nepochopil význam sedmého verše první kapitoly, který začíná Tasya vatha kapvasam pundarikam evam akshini. Yadava začal vykládat význam textu, který popisoval vznešené vlastnosti Božství, ovšem takovým způsobem, který byl zjevně nežádoucí. Když Rámanúdža uslyšel slova svého učitele, jeho srdce, které bylo naplněno láskou k Nejvyššímu Bohu, bylo zarmouceno a z očí mu stékaly horké slzy a dopadaly na Yadavovo stehno.

Yadava pohlédl na místo dopadu horkých slz a pochopil, že Rámanúdžu něco velmi znepokojuje. Když se zeptal, co ho trápí, Rámanúdža odpověděl: „Ó velký a moudrý pane, byl jsem v srdci bolestně zasažen vyslechnutím takového nepřijatelného vysvětlení od ušlechtilé duše, jako jsi ty. Jak hříšné je od tebe znevažovat Nejvyššího, který je obdařen všemi milostivými vlastnostmi a který je zdrojem všech krásných věcí na tomto světě. Z úst tak učeného muže, jako jsi ty, bych nikdy nečekal tak nízký a klamný výklad! “

Yadava se tak rozzlobil, že se stěží dokázal ovládnout. „Tak tedy,“ řekl opovržlivě, „možná bys rád podal svůj vlastní výklad, protože si evidentně myslíš, že to víš lépe než já! “

Rámanúdža velmi jemným hlasem odpověděl: „Ctihodný mistře, není třeba podávat verš s nízkým smýšlením, když jeho skutečný význam je upřímný a slavný.“

„Tak si poslechněme ten tvůj význam, když je tak slavný!“ řekl Yadava.

Rámanúdža pak vstal a s velkou pokorou přednesl význam tohoto verše. „Dvě oči Nejvyššího jsou krásné jako dva lotosové květy, které rozkvetly díky paprskům slunce.“

„Rozumím,“ řekl Yadava. „Mluvíš tak, jako by tam skutečně byla taková „Nejvyšší Osoba. Je to díky tvé dětinské nevědomosti. Nedával jsi pozor během svého učení a nestudoval jsi správně. Měl by sis navždy zapamatovat, že Nejvyšší je bez formy, bez jména a bez vlastností. To je učení velkého Šankary. Neměl bys už nikdy podlehnout svému hloupému sentimentu! “ Yadavova slova byla pro Rámanúdžovy uši bolestivá, ale z úcty ke svému učiteli mlčel.

O několik dní později došlo k další události. Když Yadava vysvětloval verš z Taittiriya Upanišad počínaje satyam jnanam anantam brahma, řekl, že Brahman je inteligence, pravda a nekonečno. Když Rámanúdža vyslechl toto vysvětlení, zdvořile dodal: „Brahman je obdařen kvalitami inteligence, pravdy a nekonečnosti. To znamená, že není pokrytý nevědomostí, jako jsou běžné živé bytosti, nikdy není nepravdivý a Jeho energie jsou neomezené, Nejvyšší Brahman je zdrojem všech těchto kvalit, přesto je však nad tyto kvality povznesen, jako je slunce kvalitativně výš, než sluneční záření.“

Yadava byl tak rozrušen, až se mu třásl hlas. „Ty mladý blázne!“ zakřičel. „Tvé výroky nesouhlasí s učením Šankary ani žádného z předchozích mistrů! Pokud budeš chtít pokračovat v těchto nesmyslných řečech o osobním Bohu, proč jsi sem vůbec chodil? Jen abys marnil můj čas? Proč nezaložíš vlastní školu a neučíš v ní, co se ti líbí? Teď okamžitě vypadni z mé učebny! “

Když Rámanúdža vstal a tiše opustil místnost, Yadava začal přemýšlet: „Tento Rámanúdža není obyčejný chlapec. Pokud si založí vlastní školu, filosofie oddanosti by se mohla stát hrozbou pro filosofii non-dualismu. Kvůli zachování naší filosofie by tento hlupák měl být zabit! “

 

Vlastní škola

Zanedlouho Rámanúdža skutečně otevřel ve svém domě malou školu a krátce na to za ním začalo chodit mnoho lidí, aby poslouchali jeho oddané projevy. Rámanúdžovy přednášky byly zcela teistické. Odmítl představu, že jíva, živá bytost, by se mohla rovnat Nejvyššímu Brahmanu nebo se stát Bohem, jak to předpokládá Šankara. Živá bytost, jak ji vykládal Rámanúdža, je částice Božství, a proto má sloužit celému celku. Učil, že stejně jako je ruka součástí celého těla, a tedy služebníkem těla, podobně je živá bytost součástí Nejvyššího, a proto je její základní postavení sloužit Nejvyššímu.

Rámanúdžova filosofie se stala známou jako vishishtadvaita nebo kvalifikovaný nondualismus. Ta předpokládá, že živé bytosti jsou kvalitativně jedno s Nejvyšším a zároveň kvantitativně odlišné. Kvantitativní rozdíl znamená, že dílčí části Nejvyššího jsou závislé na Nejvyšším, ale nemohou se Nejvyšším stát.

Šankarova filosofie učila, že všechno je Brahman a Brahman sám je naprosto homogenní, nediferencovaný a neosobní; individualita se nám může zdát pouze pod vlivem iluze neboli máji. Ale proti tomuto konceptu se Rámanúdža jasně vymezil. Dle jeho filosofie nikdy nemůže existovat znalost nejasného, nedefinovaného objektu; znalost nutně ukazuje na objekt, který je nějakým způsobem charakterizován a má určité vlastnosti. Rámanúdža nikdy neuznal bezdůvodný, nediferencovaný Brahman, ale spíše Brahman, který je atributem větší reality: samotného Boha. Usoudil, že jelikož jsou živé bytosti individuálními osobnostmi, je Nejvyšší také osobností – Nejvyšší Osobností.

Rámanúdža dále usoudil, že pokud by iluze mohla zakrýt identitu Nejvyššího, pak byla iluze větší než Bůh. Proto tvrdil, že jako živé bytosti jsme věčně individuální osobnosti a Nejvyšší je věčně Nejvyšší Osobností, ale kvůli naší konečné povaze někdy podléháme iluzi.

Rámanúdža také přijal teorii transformace odmítnutou Šankarou. Podle Šankary je hmotný svět falešný – neexistuje. Rámanúdža oproti tomu řekl, že hmotný svět je energií Boha a Jeho realita nepodléhá žádným změnám hmotného projevu tak, jako zpěvák, který vytvoří píseň ze svých vlastních zdrojů, díky tomu o nic nepřichází – spíše naopak se stává slavnějším.

Hmotný svět ani živé bytosti nejsou v systému vishishtadvaita filosofie chápány jako nezávislé na Nejvyšší Osobnosti. Živé bytosti jsou odlišným projevem Nejvyššího díky tomu, že jsou obdařeny svobodnou vůlí, zatímco hmotná energie se projevuje přímo z vůle Nejvyššího. Svobodná vůle živé bytosti je velmi důležitým faktorem, protože tato svobodná vůle je považována za základní princip vzájemných vztahů mezi Bohem a živou bytostí.

Rámanúdža popsal vztah živých bytostí k Bohu jako vztah věčné služby. Podle Rámanúdži, když jsou živé bytosti prostřednictvím metody oddanosti a přirozené lásky k Bohu osvobozeny od iluzí způsobených hmotnou energií, vstoupí duše do duchovního nebe známého jako Vaikuntha. Jakmile duše dosáhla světa Vaikunthy, věnuje se věčné službě Nejvyšší Osobě Narayanovi (Višnuovi). Tuto vznešenou filosofii Rámanúdža předával svým posluchačům každý den.

 

Pomsta

Když hrdý a arogantní Yadava viděl Rámanúdžovu rostoucí popularitu a jeho vliv na obyvatele Kanchi, velmi ho to zeklidňovalo. Shromáždil proto po svém boku své věrné studenty a řekl: „Tento drzý Rámanúdža je kacíř! Je to rakovina společnosti a hrozba pro naše učení non-dualismu. Nevidím jiné řešení, než toho darebáčka zabít!“ Yadavovi učedníci byli se svým učitelem v naprosté shodě, protože i oni Rámanúdžovi záviděli. Tak vymysleli plán, jak ho zabít.

Yadava a jeho učedníci naplánovali pouť do Banarasu k posvátné řece Ganze a nabídli Rámanúdžovi, aby se k nim přidal. Rámanúdža, nic zlého netuše, pozvání přijal. Když se skupina chystala vyrazit, Rámanúdža požádal svého bratrance Govindu, aby ho na cestě doprovodil. Někteří Yadavovi mladší studenti si ovšem Govindu oblíbili, pojali k němu důvěru a čtvrtého dne jejich cesty se mu svěřili s plánem zabít Rámanúdžu.

Govinda, šokován zlými úmysly Yadavy a jeho následovníků, vzal Rámanúdžu do lesa na odlehlé místo a řekl mu o hrozícím nebezpečí. Následně ho požádal, aby uprchl do lesa ještě dřív, než bude pozdě.

Govinda se poté vrátil do tábora a ostatním řekl, že když spolu s Rámanúdžou sbírali v lese lesní plody, na Rámanúdžu se vrhl tygr a odtáhl jeho bezmocné tělo pryč. Navenek Yadava a jeho učedníci projevovali velký zármutek, ale uvnitř jejich srdcí zajiskřila radost. Rámanúdža byl nyní navždy pryč z jejich životů. Nebo si to alespoň mysleli.

Rámanúdža se potuloval po venkově a snažil se najít cestu domů. Došel ke studni, kde potkal muže se ženou, kteří měli plné ruce práce s čerpáním vody pro svou vesnici. Pár nabídl Rámanúdžovi šálek vody, aby uhasil jeho žízeň. Po vypití se Rámanúdža uložil ke spánku. Zdálo se mu, že při procházce lesem uviděl inkarnaci Boha Rámanačandru a Jeho choť Sitadéví, kteří mu ukázali cestu zpět do jeho města. Když se Rámanúdža probudil ze svého snu, muž a žena u studny byli pryč. Když se rozhlédl kolem, viděl, že je najednou na okraji Kanchi. Vůbec nevěděl, jak se tam dostal, ale byl zachráněn a celou událost považoval za zázrak.

Rámanúdža se vrátil ke svému normálnímu životu a nikomu neprozradil, že byl jeho život v nebezpečí. Uplynulo několik měsíců, až jednoho dne se Yadava a jeho učedníci po skončení své poutě konečně vrátili do Kanchi. Yadavovi se zamotala hlava při pohledu na Rámanúdžu – živého a zdravého, a jeho školu, která běžela dál, jako by se nikdy nic nestalo. Při pomyšlení na to, že jejich plán mohl být prozrazen, se začali bát a upustili od dalších plánů zabít Rámanúdžu.

 

Pokračování kázaní

Rámanúdžova sláva se dál šířila široko daleko. Jednoho dne, když Rámanúdža o samotě studoval, přišel k jeho dveřím pro almužnu ctihodný svatý jménem Yamunačarja. Rámanúdža ho přivítal s patřičnou zdvořilostí, s jakou se svatý do domu vítá. Dozvěděl se, že Yamuna pochází ze Šrí Rangamu, slavného chrámu Višnua. Během jejich diskuse si Rámanúdža brzy uvědomil, že Yamunačarja je vysoce kvalifikovaným duchovním mistrem vaišnavismu. Ohromen extází a radostí padl k jeho nohám a požádal, aby ho Yamuna přijal za svého žáka.
Yamuna okamžitě zvedl Rámanúdžu z podlahy, objal ho s hlubokou láskou a řekl: „Mé dítě, jsem dnes velice požehnán tím, že vidím tvou oddanost Bohu! Kéž žiješ dlouhý a plodný život, který je vždy zaměstnán ve službě Narayanovi, Osobnosti Božství.“

Od té doby kázal Rámanúdža ještě více než dříve o oddanosti a s velkou silou a hlubokým přesvědčením. Rámanúdža byl ve své prezentaci tak přesvědčivý, že i Yadava Prakash a jeho následovníci se vzdali a stali se Rámanúdžovými učedníky.

Jednoho dne přišel k Rámanúdžovi posel ze Šrí Rangamu se zprávou, že jeho guru je nemocný a ocitl se na pokraji smrti. Rámanúdža okamžitě vyrazil do Šrí Rangamu, ale nestihl tam dojít včas. Krátce předtím, než dorazil, Yamuna opustil své tělo a vstoupil do blažené říše Vaikunthy. Rámanúdža přešel řeku Kaveri a došel na ostrov, na kterém se nacházel chrám Šrí Rangam, a zamířil přímo k místu, kde ležel jeho guru. Yamuna, obklopený skupinou svých učedníků, ležel na posteli se zavřenýma očima, rukama nataženýma po stranách a tváří zářící, jako by byla ponořena do myšlenek na nekonečnou krásu.

Když Rámanúdža vstoupil do místnosti a sedl si po bok svého gurua, na okamžik se pozornost všech obrátila směrem k němu. Jeho oči naplnily slzy lásky a on plakal a jeho srdce pociťovalo velké odloučení od svého mistra. Yamunova levá ruka ležela v klidné jógové pozici se třemi prsty nataženými a spojenými špičkami palce a ukazováčku. Jeho pravá ruka však ležela po jeho boku sevřená v pěst. Všichni učedníci žasli údivem nad polohou pravé ruky svého guru a nikdo z nich nedokázal pochopit význam. Zatímco se všichni divili, Rámanúdža prolomil ticho těmito slovy: „Náš guru – ctěný Yamunačarja má tři touhy, které si přeje splnit.“

Když Rámanúdža promluvil, jeden z prstů na Yamunově pravé ruce se natáhl směrem ven. Poté pokračoval: „Pro blaho lidí na tomto světě vytvořím komentář k Vedanta-sutře, který představí Nejvyšší Osobnost jako konečnou realitu.“ V tom se druhý prst natáhl a Rámanúdža pokračoval v mluvení. „A na počest Parakashe Muniho, který ve starověku navázal vztah mezi jívami – živými bytostmi a Išvarou – Nejvyšší Osobností, po něm pojmenuji jednoho ze svých nejučenějších a nejoddanějších učedníků. A na závěr slibuji, že se budu snažit vždy propagovat myšlenky vishishtadvaity.“ Rámanúdža poté ztichl a natáhl se i třetí prst na pravé ruce Yamuny. Všichni přítomní byli ohromeni, když viděli tento zázrak, a od toho dne všichni přijímali Rámanúdžu jako svého vůdce a učitele.

 

Přijetí sanjásu a zázraky

Rámanúdža žil po zbytek svého života v Šrí Rangamu a v pravý čas splnil všechny tři sliby. Ačkoli žil mnoho let jako úspěšný hospodář, Rámanúdža byl předurčen přijmout cestu odříkání. Nakonec nastoupil do stavu odříkání, sanjásu, tím, že předstoupil v chrámu před Božstvo a modlil se, aby byl výlučně zaměstnán ve službě Bohu. Od té doby Rámanúdža vždy nosil na čele symbol Narayany, chodil oblečený v šafránovém rouchu a nosil třídílnou hůl renunciata, což znamenalo službu Bohu tělem, myslí i slovy.

Rámanúdža byl tak silná osobnost, že pro filosofy non-dualismu ve všech královstvích bylo brzy velmi obtížné udržet si své postavení. Rámanúdža vysvětloval principy oddanosti tak pevně a přesvědčivě, že mu nikdo nedokázal vzdorovat. Mnoho skvělých a vzdělaných učenců za ním chodilo, poslouchalo jeho přednášky a stalo se jeho učedníky.

Jistá skupina impersonalistů, která se cítila utlačena rostoucí popularitou filosofie oddanosti, se rozhodla, že s tím něco udělá a šla navštívit krále Krimikanthu, do Kanchi. Pokorně se uklonili před králem, který byl sám impersonalistou, a požádali ho, aby ve věci zakročil a Rámanúdžu zastavil. Následovala diskuse a po ní bylo rozhodnuto, že král pozve Rámanúdžu, aby se v paláci zúčastnil filosofické debaty. Nato byli vyslání královští poslové do Šrí Rangamu, aby Rámanúdžu přivedli. Král přemýšlel, že bude-li to potřeba, přemůže Rámanúdžu třeba i silou. Jakmile bude Rámanúdža poražen, pomyslel si, pak se všichni v jeho království vrátí do šankarské linie uvažování.

Po setkání s královskými posly v Šrí Rangamu se Rámanúdža připravil na cestu do Kanchi. Jeden jeho moudrý žák, Kuresh, však nedůvěřoval záměrům krále a prosil svého gurua, aby mu umožnil jít za králem místo něj. Kuresh byl neoblomný a Rámanúdža se nakonec podvolil. Kuresh se poté oblékl do šafránového roucha svého gurua a před posly se objevil s holí v ruce. Poslové si dle očekávání mysleli, že Kuresh je Rámanúdža, a vyrazili do Kanchi. Zatímco Rámanúdža, oblečený v bílých šatech, zůstal vzadu.

Když Kuresh dorazil do paláce, král Krimikantha ho nejprve pozdravil s úctou a myslel si, že je to Rámanúdža. Ale později, když král začal realizovat své úmysly a Kuresh se odmítl nechat zastrašit jeho jednáním, Krimikantha se rozčílil a v šíleném vzteku nařídil svým vojákům zatknout Kuresha a vypálit mu oči. Královi muži odvlekli Kuresha do vězení, oslepili ho a pak ho vyhnali do lesa. Během celého děsivého zážitku Kuresh ani jednou neprotestoval. Našel sílu ve vědomí, že jeho guru je v bezpečí. S pomocí několika lidí z Kanchi, kteří byli zděšeni královým jednáním, se Kuresh mohl znovu připojit ke svému guruovi ve Šrí Rangamu. Během několika dní po spáchání tohoto závažného přestupku proti Kureshovi byl král Krimikantha zasažen nevyléčitelnou nemocí a zemřel nešťastnou smrtí.

Ve Šrí Rangamu vzal Rámanúdža Kuresha před Božstvo Narayana a vroucími modlitbami žádal Boha, aby mu navrátilo zrak. „Ach, mocný Vládce vesmíru, jsi ochráncem a příznivcem svých oddaných. Laskavě buď milosrdný a uzdrav oči Kuresha, který bez protestů přinesl nejvyšší oběť.“ V tu chvíli ucítil Kuresh jemný vánek, který mu ovál čelo, a okamžitě získal zrak zpět.

 

Odchod

Rámanúdža žil nadále ve Šrí Rangamu, sloužil Božstvu Narayana a přinášel osvícení každému, kdo k němu přišel, až do věku 120 let. Jednoho dne se při uctívání Božstva modlil: „Drahý Bože, ať už jsem udělal cokoli, abych zachoval podstatu Véd, pozvedl padlé duše a zvěstoval útočiště u Tvých lotosových nohou jako nejvyšší životní cíl, mám hotovo. Nyní se mé tělo po mnoha letech na tomto světě unavilo. Laskavě mi dovol, abych se vzdálil z tohoto světa smrtelníků a vstoupil do Tvého svrchovaného sídla. “

Po této modlitbě se Rámanúdža vrátil na shromáždění svých učedníků a oznámil jim svou touhu odejít z tohoto světa. Jeho učedníci byli uvrženi do oceánu smutku, sevřeli nohy svého guru a požádali ho, aby u nich ještě zůstal. „Je pro nás nesnesitelná byť jen představa odchodu tvé božské podoby, která je svrchovaným očistcem, sídlem všeho dobrého, ničitelem všech trápení a pramenem neomezené radosti! Prosíme, ze soucitu ke svým dětem zůstaň s námi ještě nějakou dobu. “

Rámanúdža zůstal na Zemi další tři dny, aby uklidnil jejich smutkem zasažená srdce. Během svých posledních dnů udělil pokyny svým nejbližším a nejdražším: „Vždy zůstávejte ve společnosti duší oddaných Bohu a služte jim tak, jako byste sloužili svému vlastnímu duchovnímu učiteli. Mějte víru v učení Véd a slova velkých světců. Nikdy se nestaňte otrokem svých smyslů: vždy se snažte zvítězit nad třemi velkými nepřáteli seberealizace: chtíčem, hněvem a chamtivostí. Uctívejte Narayana a vychutnávejte si opěvování Božího jména jako svého jediného útočiště. Upřímně služte oddaným Boha: službou velkým oddaným je prováděna nejvyšší služba a rychle se získá nejvyšší milosrdenství. Budete-li pamatovat na tyto věci, měli byste žít šťastně v tomto světě a úspěšně dosáhnout toho dalšího.“ Rámanúdža držel svou hlavu na klíně Govindy a svou mysl upřenou na Osobnost Božství a s těmito slovy na rozloučenou se vzdal svého smrtelného těla a vstoupil do říše Vaikunthy.

Rámanúdža byl skutečně velkým teologem, jehož život a učení měly trvalý vliv na vývoj teistického myšlení v Indii. Založil sedmdesát čtyři center Šrí Vaišnavismu a zasvětil sedm set sanjásínů, dvanáct tisíc brahmačarínů a tisíce hospodářů, včetně králů a bohatých vlastníků půdy. Rámanúdžova představa Boha jako absolutní entity s nadsubjektivními vlastnostmi a jeho průkopnické myšlenky ohledně oddanosti Bohu otevřely dveře budoucím teistickým reformátorům, kteří v pravý čas plně odhalili nejvyšší potenciál duše v láskyplném vztahu mezi Bohem a Jeho věčnými služebníky.

Uchýlil jsem se k nohám Šrí Rámanúdži, našeho ctihodného mistra, který během temné noci neosobního pojetí božství nesl pochodeň světla poznání a osvětlil tak cestu oddanosti k Osobnosti Božství.

 

Literární přínos Rámánudžáčárji:
Védartha-sangraha – pojednání prezentující principy višištádvaity, urovnává rozdílné závěry šruti
Šrí-bhášja – podrobný komentář k Védánta-sútře
Gíta-bhášja – podrobný komentář k Bhagavad-gítě
Védánta-dípa – krátký komentář k Védánta-sútře
Védánta-sára – další krátký komentář k Védánta-sútře míněný pro začátečníky
Šaranágati-gadja a Šrí Ranga-gadja – příručky o odevzdání se Pánu Višnuovi
Šrí Vaikuntha-gadja – popisuje vaikuntské planety a postavení osvobozených duší
Nitja-grantha – krátký manuál pro vedení Šrí-vaišnavů

 

Zdieľajte článok s vašimi priateľmi

0 komentárov