Dnes je Den Zábav Pána Balaráma – Šrí Balaráma Rásayatra. Toto výročí oslavuje příchod Pána Balaráma do Vrindávanu a Jeho tanec s gópími v transcendentálním opojení. Nejlepší popis těchto událostí nám přináší kapitola z knihy Krišna s názvem „Pán Balaráma navštěvuje Vrindávan“. Autorem je Šríla Prabhupáda.
Pán Balaráma navštěvuje Vrindávan
Pán Balaráma si velice přál spatřit svého otce a matku ve Vrindávanu. S obrovským nadšením proto usedl na vůz a vypravil se tam. Vrindávanští obyvatelé již velmi dlouho toužili vidět Krišnu a Balarámu. Když se Pán Balaráma vrátil, všichni pasáčkové a gópí již byli dospělí, ale přesto Ho při Jeho příjezdu objali a Balaráma jim objetí oplácel. Potom přišel před Mahárádže Nandu a Jašódu a uctivě se jim poklonil. Matka Jašódá a Nanda Mahárádž Mu na oplátku požehnali. Oslovili Ho jako Džagadíšvaru, Pána vesmíru, který se stará o všechny. Bylo to z toho důvodu, že Krišna a Balaráma zaopatřují všechny živé bytosti, a přesto se Nanda a Jašódá kvůli Jejich nepřítomnosti dostali do takových nesnází. S těmito pocity objali Balarámu, posadili si Ho na klín a začali usedavě plakat, takže Ho smáčeli slzami. Pán Balaráma se pak uctivě poklonil starším pastevcům a přijal poklony mladších.
Takto si se všemi s ohledem na jejich různý věk a vztahy vyměňoval Pán Balaráma přátelské city. S vrstevníky a rovnocennými přáteli si potřásl rukou a s hlasitým smíchem každého objal. Poté, co Ho pastevci, chlapci, gópí, král Nanda a Jašódá přivítali, se Pán Balaráma spokojeně posadil a ostatní se shlukli kolem Něho. Nejprve se jich zeptal On, jak se jim daří, a pak Mu začali klást různé otázky oni, jelikož Ho dlouho neviděli.
Obyvatelé Vrindávanu obětovali kvůli Krišnovi všechno, uchváceni Pánovýma lotosovýma očima. Měli tak velkou touhu milovat Krišnu, že nikdy nezatoužili po ničem takovém, jako je dosažení nebeských planet nebo splynutí se září Brahmanu, aby tak byli totožní s Absolutní Pravdou. Nelákalo je ani užívat si života v přepychu; byli spokojení s jednoduchým životem pastevců na vesnici. Neustále byli pohroužení v myšlenkách na Krišnu a netoužili po žádném osobním prospěchu. Milovali Ho tak, že se jim v Jeho nepřítomnosti třásl hlas, když se vyptávali Balarámadžího.
Nejdříve se ptali Nanda Mahárádž a Jašódámájí: “Milý Balarámo, mají se naši přátelé jako Vasudéva a ostatní členové rodiny dobře? Ty a Krišna jste nyní dospělí ženatí muži s dětmi. Vzpomenete si někdy uprostřed štěstí rodinného života na svého nebohého otce Nandu Mahárádže a matku Jašódu déví? To, že jste zabili nejhříšnějšího krále Kansu a že naši sužovaní přátelé jako Vasudéva a ostatní jsou nyní svobodní, je velice dobrá zpráva. A další dobré zprávy jsou, že jsi s Krišnou porazil Džarásandhu a Kálajavanu, který je teď mrtvý, a že žijete v opevněném sídle ve Dvárace.”
Když přišly gópí, Pán Balaráma se na ně podíval láskyplnýma očima. Přešťastné gópí, které již tak dlouho trápila Krišnova a Balarámova nepřítomnost, se ptaly, zda se oběma bratrům daří dobře. Zvláště se Balarámy zeptaly, zdali si Krišna užívá života ve středu osvícených žen Dváraky Purí. “Vzpomene si občas na svého otce Nandu a svou matku Jašódu a ostatní přátele, se kterými jednal tak důvěrně, když byl ve Vrindávanu? Plánuje sem Krišna někdy přijít, podívat se za svou matkou Jašódou? A vzpomíná na nás gópí, tak žalostně připravené o Jeho společnost? Krišna na nás mezi kultivovanými ženami ve Dvárace mohl zapomenout, ale my ve vzpomínkách na Něho trháme květy a navlékáme z nich girlandy. Když ale nepřichází, náš čas ubíhá v pláči. Kdyby sem tak přišel a přijal od nás girlandy, které jsme navlékly! Milý Pane Balarámo, potomku Dašárhy, Ty víš, že jsme se pro Krišnovo přátelství vzdaly všeho. Ani ve velkém neštěstí člověk není schopný se vzdát styku se členy své rodiny, ale i když by to pro jiné bylo nemožné, my jsme opustily své otce, matky, sestry a příbuzné. Krišna však vůbec nedbal na naše odříkání, zničehonic se nás zřekl a odešel pryč. Bez hlubšího zvážení přerušil naše důvěrné přátelství a odjel do cizí země. Byl však natolik mazaný, že si vymyslel velice pěkná slova. Řekl: ,Prosím, netrapte se, Moje milé gópí. Službu, kterou jste pro Mne udělaly, vám nedokážu splatit.` Jsme konec konců ženy, tak jak bychom Mu mohly nevěřit? Teď už víme, že Jeho sladká slova nás měla pouze oklamat.”
Další gópí, která se nemohla smířit s Krišnovou nepřítomností ve Vrindávanu, řekla: “Můj milý Balarámadží, my jsme samozřejmě vesnické dívky, takže nás Krišna mohl takto podvést, ale co ženy z Dváraky? Nemysli si, že jsou tak pošetilé jako my! Vesnické ženy může Krišna podvést, ale ženy v Dvárace jsou bystré a inteligentní. Překvapilo by mě, kdyby se Krišnovi podařilo tyto městské ženy oklamat a uvěřily by Jeho slovům.”
Pak začala mluvit jiná gópí. “Můj drahý příteli,” řekla, “Krišna je velice obratný v užívání slov. V tomto umění s Ním nikdo nemůže soupeřit. Dokáže vytvářet tak barvitá slova a mluvit tak sladce, že oklame srdce kterékoliv ženy. Kromě toho dokonale ovládá umění přitažlivě se usmívat a při pohledu na Jeho úsměv se do Něho ženy zblázní a bez váhání se Mu odevzdají.”
Další gópí řekla, jakmile to slyšela: “Mé drahé přítelkyně, k čemu je dobré mluvit o Krišnovi? Chcete-li trávit čas povídáním, pak mluvme o něčem jiném než o Něm. Když krutý Krišna může být bez nás, proč bychom my nemohly být bez Něho? Krišna ovšem žije bez nás šťastně, kdežto my bez Něho šťastně žít nedokážeme.”
Když gópí takto mluvily, jejich city ke Krišnovi sílily a gópí znovu prožívaly Krišnův úsměv, Krišnova láskyplná slova, Krišnovy přitažlivé rysy, Krišnovy vlastnosti a Krišnova objetí. Díky síle jejich extatických pocitů se jim zdálo, že Krišna tam je osobně přítomný a tančí před nimi. Jejich sladká vzpomínka na Krišnu způsobila, že nemohly zadržet slzy a bez zábran se daly do pláče.
Pán Balaráma ovšem rozuměl extatickým citům gópí, a proto je chtěl uklidnit. Uměl dobře působit na druhé, a s velice uctivým postojem vůči gópím začal vyprávět příběhy o Krišnovi tak citlivě, že se upokojily. Pro jejich potěšení zůstal Pán Balaráma ve Vrindávanu dva měsíce — měsíc Čaitra (březen-duben) a Vaišákha (duben-květen). Po tyto dva měsíce se jim věnoval a trávil s nimi každou noc ve vrindávanském lese, aby uspokojil jejich touhy po milostné lásce. Balaráma se tedy během těchto dvou měsíců také těšil s gópími při tanci rāsa. Jelikož to bylo na jaře, na břehu Jamuny vál jemný vánek a přenášel vůně různých květů, zvláště květu kaumudí. Měsíční světlo se rozlilo po celé obloze a šířilo se všude, takže břehy Jamuny vypadaly velice jasně a příjemně a Pán Balaráma se tam těšil ze společnosti gópí.
Polobůh Varuna poslal svou dceru Váruní v podobě tekutého medu vytékajícího z dutin stromů. Celý les jím voněl a sladká vůně tekutého medu váruní Balarámadžího uchvátila. Balarámadží i všechny gópí byli velice přitahováni chutí váruní a společně ho pili. Během pití tohoto přírodního nápoje gópí opěvovaly slávu Pána Balarámy a Pán Balaráma se cítil šťastný, jako by Ho popíjení váruní omámilo, a blaženě koulel očima. Zdobily Ho dlouhé girlandy z lesních květů a v této transcendentální blaženosti všechno vypadalo jako velká radostná oslava. Pán Balaráma se krásně usmíval a kapky potu zdobící Jeho tvář vypadaly jako chladivá ranní rosa.
V této šťastné náladě Balaráma zatoužil užívat si s gópími ve vodě Jamuny. Zavolal proto Jamunu, aby přišla blíž, ale Jamuná neuposlechla Jeho příkaz, protože Ho považovala za omámeného. Pán Balaráma nesl s velkou nelibostí, že Jamuná nedbala na Jeho nařízení. Okamžitě chtěl rozrýt zemi podél řeky svým pluhem. Pán Balaráma má dvě zbraně, pluh a kyj, které používá, kdykoliv je toho zapotřebí. Teď chtěl přivést Jamunu násilím a vzal si na pomoc svůj pluh. Chtěl Jamunu potrestat, že poslušně nepřišla na Jeho příkaz. Oslovil ji: “Ty bídná řeko! Nedbala jsi Mého nařízení. Nyní ti dám za vyučenou! Nepřišla jsi ke Mně dobrovolně, tak tě teď pomocí svého pluhu přijít donutím. Rozdělím tě na stovky potůčků!”
Po této výhrůžce se Jamuná začala velice obávat Balarámovy síly a okamžitě přišla ve své osobní podobě, padla k Jeho lotosovým nohám a modlila se: “Můj milý Balarámo, jsi nejmocnější osoba a potěšení všech. Nešťastně jsem zapomněla na Tvé slavné, vznešené postavení, ale nyní jsem přišla k rozumu a vzpomínám si, že ve své pouhé částečné expanzi jako Šéša držíš na hlavě všechny planetární soustavy. Jsi udržovatel celého vesmíru. Můj milý Pane, Nejvyšší Osobnosti Božství, vlastníš v úplnosti šest vznešených atributů. Zapomněla jsem na Tvou všemohoucnost, a tak jsem chybně neuposlechla Tvého příkazu. Dopustila jsem se velkého prohřešku. Nyní však prosím věz, můj milý Pane, že jsem odevzdaná Tobě, jenž jsi tak laskavý ke svým oddaným. Prosím Tě, promiň mi tedy mou drzost a mé chyby a odpusť mi ze své bezpříčinné milosti.”
Jakmile Jamuná dala najevo svůj poslušný podřízený postoj, Pán Balaráma jí odpustil, a když přišla blíž, těšil se z plavání v jejích vodách společně s gópími stejně, jako se slon těší se svými slonicemi. Po dlouhé době, když si Pán Balaráma užil k plné spokojenosti, vyšel z vody a bohyně štěstí Mu okamžitě přinesla pěkné modré šaty a cenný náhrdelník ze zlata. Vykoupaný v Jamuně, oblečený v modrých šatech a ozdobený zlatými šperky vypadal pro všechny velmi přitažlivě. Pleť Pána Balarámy má bílou barvu, a když byl pěkně oblečený, vypadal jako bílý slon krále Indry na nebeských planetách. Řeka Jamuná má dodnes mnoho ramen, protože byla rozryta Balarámovým pluhem. Všechna tato ramena řeky Jamuny stále oslavují všemohoucnost Pána Balarámy.
Pán Balaráma a gópí si spolu každou noc užívali transcendentálních zábav po dobu dvou měsíců a čas ubíhal tak rychle, že se všechny noci zdály jako jedna jediná. Všechny gópí i jiní obyvatelé Vrindávanu byli v Balarámově přítomnosti stejně šťastní, jako dříve za přítomnosti obou bratrů, Pána Krišny a Pána Balarámy.
Takto končí Bhaktivédántův výklad 65. kapitoly knihy Krišna, nazvané “Pán Balaráma navštěvuje Vrindávan”.
Ďalší dnešní svátky
Zjevení Šjamananda prabhua
Tento příznivý den je také dnem zjevení Šjamananda Prabhua, drahého společníka Maháprabhua a jednoho z prvních tří oddaných, kteří začali distribuovat knihy na příkaz Šríly Džívy Gosvámího.
Šjamananda Prabhu se zjevil v domě mlékaře Šrí Krišna Mandala a Šrímatí Duriky a jeho původní jméno bylo Dukhi Krišna dás. Byl také nazýván Dukhiya. Toto jméno dostal proto, že jeho rodiče před ním ztratili mnoho synů a dcer a tímto pojmenováním svého syna chtěli odvrátit veškerou nepřízeň.
Dukhi Krišna dás byl vysoce inteligentní a brzy si osvojil všechna písma a nauku o gramatice. Již od raného dětství na něm byly patrné známky odříkání. Když ve své vesnici zaslechl od vaišnavů o transcendentálních zábavách Gaura Nitaie, vyvinul silnou připoutanost k jejich lotosovým nohám. Jeho otec ho v připoutanosti silně podporoval, a tak Šjamananda přijal cestu bhakti. S požehnáním svého otce odešel do Ambika kalna, kde přijal útočiště u svého gurua Šrí Hridaye Čaitanji, který byl žákem Gauri dás Pandita. Od něj také přijal zasvěcení a dostal jméno Krišna dás, načež začal pod vedením svého duchovního mistra vykonávat oddanou službu. Když však jeho učitel viděl Šjamanandovu velkou inteligenci a oddanost, poslal ho do Šrí Vrindávan Dhamu studovat pod vedení Šríly Džívy Gosvámího. Na pokyn svého gurua se Šjamananda prabhu vydal do Vrindávanu a cestou navštívil dům Džagannátha mišry v Májápuru, kde vzdal úctu Íšanovi. Poté šel do Gáji, aby získal Daršan Šrí Višnua, a odtud odešel do Kashi, kde přijal požehnání Čandrašekhara, Tapan mišry a dalších vaišnavů. Poté se podle pokynů svého duchovního mistra poklonil lotosovým nohám Džívy Gosvámího. Tam se také pod dohledem Šríly Džívy Gosvámího setkal se Šrínivasem áčárjou a Narottámou dás Thakurem a všichni společně vykonávali oddanou službu ve vzájemném společenství a pod vedením Šríly Džívy Gosvámího.
Když Šjamananda žádal Džívu Gosvámího o službu, dostal zvláštní službu spočívající v zametání háje Seva kunja, kam každou noc přicházel (a přichází dodnes) božský pár a vykonával zábavy. Jednoho rána, když se chystal vykonávat svou službu, šel po osamělé cestě lemované stromy. Jeho čelo zdobil gopichandan tilak, v rukou měl své modlitební korálky a při chůzi zpíval slávu Šrí Gauranga.
Při této chůzi se náhle zastavil na cestě. Uprostřed cesty ležel krásný zlatý nánožník. Šjamananda se sklonil a zvedl ozdobu. Vnímaje jeho éterickou krásu a eleganci, spontánně si jej přitiskl na čelo a poté si jej oběma rukama přidržel u srdce. Začal se těšit a oči se mu naplnily slzami. Šperk u sebe pečlivě uschoval v naději, že se mu jednou dostane audience u majitele této božské ozdoby. Brzy nato za ním přišly dvě mladé dívky, jejichž krása přesahovala hmotné stvoření, a ptaly se, zda při zametání našel nákotníček. Šjamananda jim odpověděl, že skutečně našel velmi zvláštní kotníkový zvonek, ale když ho o něj žádaly s tím, že patří jejich drahé přítelkyni, odmítl ho dát komukoli jinému, než samotné majitelce. Když dívky vyřídily jeho vzkaz, sama Šrímatí Rádharání byla s jeho službou tak spokojená, že osobně přišla za Šjamanandou a poctila ho daršanem svých lotosových nohou a položila mu na čelo onen kotníkový zvonek, jehož dotek označil jeho čelo zvláštním tilakem.
Šjamananda byl takto požehnán a měl obrovskou radost, ale když se vrátil, všichni vaišnavové se ho začali vyptávat, proč změnil svůj tilak. Když se ho Džíva Gosvámí zeptal, Šjamananda mu vyprávěl celý příběh, což do srdce Šríly Džívy Gosvámího přineslo nesmírnou radost. Když se však Šjamanandův guru Šrí Hridaya Čaitanja doslechl o jeho změně tilaku, byl velice rozrušený. Okamžitě se vydal do Vrindávanu a byl velmi rozhořčen, když uviděl Šjamanandův odlišný tilak. Brzy se však uklidnil, když mu Džíva Gosvámí převyprávěl celou zábavu a vysvětlil mu velkou milost, kterou Šrímatí Rádharání Šjamanandovi Prabhuovi udělila.
Bylo to také ve Vrindávanu, kde se Šjamananda Prabhu setkal a spřátelil se Šrílou Narottamem dásem Thákurem a Šrínivasem Áčárjou, a tito tři se tak stali slavným triem druhé generace vaišnavských áčárjů po šesti Gosvámích. Brzy po události s tilakem, na příkaz Šríly Džívy Gosvámího, se Šjamananda Prabhu spolu s Narottamou a Šrínivasem vydali do Bengálska a Urísy s kufrem plným Gosvámího literatury, aby kázali poselství Šrí Čaitanji Maháprabhua. Tam při kázání zasvětil chlapce jménem Rasik, který se stal velkým oddaným Pána a inspiroval mnoho lidí, aby se vydali na cestu bhakti. Šjamananda Prabhu potom sám dalece cestoval, šířil svatá jména Pána a také se zúčastnil velkého festivalu v Kheturi. Tímto způsobem požehnal mnoha živým bytostem svou bezpříčinnou milostí a každému, koho potkal, udělil vzácný klenot Krišnovy lásky (Krišna prémy).
Zjevení Vamsivadana thákura
Vamsivadana Thákura se zjevil v den úplňku měsíce Čaitra a je považován za inkarnaci Krišnovy flétny. Narodil se v domě Šrí Mádhava dáse a Šrímatí Čandrakala déví, kde v době jeho narození pobýval Maháprabhu se svou matkou Sachi déví, když přišel z Purí, aby přijal daršan Gangy. Maháprabhu zůstal v jejich domě po sedm dní a projevil tím Mádhavovi dásovi a jeho synovi Vamsímu velkou milost a náklonnost.
Později se Vamsivadana Thákura zapojil do služby Višnupriyi déví (Maháprabhuovy druhé manželky), když prováděla bhakti ve velkém odloučení od svého manžela. Jednou se Višnupriya déví a Vamsivadana Thákura rozhodli vzdát svého života tím, že nebudou nic jíst ani pít, protože zažívali extrémní odloučení od Šrí Čaitanji Maháprabhua a nenacházeli žádný smysl v udržování svého života. Sám Maháprabhu ale porozuměl jejich srdcím, zjevil se před nimi, požádal je, aby se nechovali tak unáhleně, čímž jim zabránil v páchání sebevraždy a nařídil jim, aby uctívali Jeho podobu Božstva, aby zmírnili bolest z odloučení. Šrímatí Višnupriya déví poté začala uctívat Božstvo Maháprabhua a po jejím odchodu z tohoto světa Vamsivadana Thákura pokračoval v uctívání Božstva, které je nyní přítomno a uctíváno v Navadvípu jako Dhameshwar Maháprabhu. Říká se, že jméno Vamsivadana je vytesáno do spodní části základny Božstva.
Vamsivadana Thákura byl básník a skladatel písní. Napsal mnoho sladkých básní, ve kterých vyjadřoval svou oddanost ke Krišnovi. Složil také píseň o Pánově přijetí sannyásu na základě nářků Šrí Sachidéví a Šrí Višnupriyi.
Zatiaľ žiadne komentáre.