späť

Odchod Jayananda prabhu

Jayanandovy začátky ve vědomí Krišny

Jayananda oplýval všemi americkými ideály – byl pohledný, silný, inteligentní, narozený v rodině vyšší střední třídy. Vlastním jménem Jim Kohr vystudoval strojní inženýrství na Ohio State University. S takovým základem se může zdát překvapivé, že Jayananda pracoval jako taxikář v San Francisku. Karandhara se ho jednou zeptal, proč nezískal lépe placenou práci. „Nezapadl jsem do davu vyšší třídy,“ řekl.

Jayananda byl introvertní povahy a během svých vysokoškolských let se cítil prázdný a nespokojený. Než se připojil k vědomí Krišny, často říkával, že „se nikdy necítí šťastný“. Jeho deprese dosahovala již téměř sebevražedných rozměrů, když v roce 1967 narazil v novinách na malý článek o indickém Svámím, který přišel do oblasti zálivu propagovat zpívání Božích jmen. Jayananda později vzpomínal, jak při čtení tohoto článku ucítil „paprsek naděje“. Jelikož si myslel, že mu Svámí má co nabídnout, rozhodl se, že se zúčastní jeho přednášek.

Prvních přednášek Šríly Prabhupády se většinou účastnili hippies a Jayananda byl jedním z mála „normálních“ lidí. Později vzpomínal, že nebyl příliš nábožensky založen, ale přitahovala ho osobnost Šríly Prabhupády. Velmi rád navštěvoval časné ranní přednášky, protože v tu dobu byla většina hippies ještě v posteli a on byl tak někdy i jediným hostem, který poslouchal, jak Šríla Prabhupáda vykládá Šrímad Bhagavatam.

Šríla Prabhupáda měl Jayanandu vždy rád a někdy ho dokonce pozval do svého pokoje, aby s ním pojedl prasádam. „Šríla Prabhupáda vařil prasádam a nabízel mi,“ vzpomínal Jayananda. „Nic neřekl – jen mě pořád krmil a já jsem stále jedl.“ Jayananda brzy daroval své celoživotní úspory ve výši 5 000$ Šrílovi Prabhupádovi, aby pomohl Jeho Božské Milosti vytisknout Bhagavad-Gítu takovou, jaká je. V oblasti zálivu se k ISKCON připojovalo stále více oddaných a Jayananda pokračoval ve své práci taxikáře, aby všemi svými výdělky mohl přispívat na podporu chrámu.

 

Jayanandovo nadšení pro proces vědomí Krišny

Chandan Acharya Prabhu vzpomínal tuto speciální Jayanandovu vlastnost: „Byl úplně zamilovaný do vědomí Krišny. Každé ráno vstával před čvrtou, běžel do chrámu, chantoval všechna svá kola, hrál na mridangu, četl a vařil prasádam. Nikdy se neodchýlil. Miloval to. Byl úplně šťastný, když praktikoval vědomí Krišny.“

„Vezměte si například prasádam. Jayananda uctíval prasádam. Když se malý kousek prasádam rozlil na podlahu, vždy se sklonil na všechny čtyři a olízl ho. Miloval vařit, nabízet, distribuovat a jíst prasádam ve velkém. Vždy s sebou bral prasádam a rozdával je, ať už běžel nakupovat na trh nebo vedl kírtan v centru. Dokonce i vyslovoval „prasádam“ takovým zvláštním způsobem, díky kterému jste si okamžitě chtěli nějaké vzít.“

Jayananda věděl, jak přilákat lidi k vědomí Krišny prasádamovou zbraní. Když například přišel nový oddaný, Jayananda se postaral o to, aby byl přepychově krmen. Když se Jambavan Das právě stával oddaným, Jayananda mu přinesl talíř prasádam tak velký, že si myslel, že to všechno nikdy nesní. Když Jambavan konečně snědl celý talíř, Jayananda před něj položil další takový. „To nemohu sníst,“ řekl Jambavan. „Šríla Prabhupáda řekl, že bychom měli jíst, dokud se nebudeme kolébat jako kachna,“ odvětil Jayananda. Jambavan tedy dojedl i druhý talíř.

Jayananda sám požíval prasádam ve velkém množství kdykoli ve dne i v noci. Byl to ten oddaný, který za vámi přišel v deset hodin s nějakou halvou z arašídového másla a řekl: „Hej, Prabhu, pojď sem – podívej se na to, jez!“

Dalším příkladem jeho připoutanosti k vědomí Krišny je Jayanandova láska ke kírtanu. Jayananda vždy toužil vyvést celý chrám na harinám. Měl zvláštní zaujetí pro zpívání v ulicích. Ať už se kírtan konal v chrámu nebo na ulici, Jayanandu bylo vždy vidět tančit a nadšeně zpívat.

Jayananda byl ze všech procesů vědomí Krišny nejvíce připoután ke kázání. Ať už to bylo během nedělního svátku, při pracích v chrámu nebo při stavbě vozů Ratha-yatra, Jayananda se vždy snažil najít někoho, s kým by mohl sdílet svou extázi ve vědomí Krišny. Jeho kázání bylo velmi jednoduché a snadno poslouchatelné. „Musíme jen dál zpívat a věřit ve Jméno.“ „Musíme jen zpívat a jíst prasádam. Šríla Prabhupáda je tak laskavý, že nám dal takový jednoduchý proces.“

Karandhara si pamatuje, jak mu Jayananda kázal první den v chrámu, když společně pracovali na přípravě malé zahrady pro Šrílu Prabhupádu ve starém chrámu v Los Angeles. Jayananda řekl: „Víš, ne vždy jdou věci správně podle vědomí Krišny. Musíš dál zpívat.“ V té době si Karandhara nedokázal představit, jak se může ve službě Krišnovi něco pokazit. O několik let později, když zjistil, že si tato slova stále pamatuje, mohl teprve Karandhara ocenit skutečnou hloubku toho, co řekl Jayananda. „Tolik věcí může přijít a odejít. Prostě věř ve Jméno a zpívej.“

Jayanandovo kázání bylo pro neoddané velmi atraktivní. Chandan Acharya vzpomíná, že viděl, jak Jayananda jednou v noci kázal. Bylo 23:30 a Jayananda právě opravoval rozbitou sankírtanovou dodávku. Když ležel na zádech a pracoval pod dodávkou, kázal dvěma hippies, kteří stáli poblíž. Viděli z něj jen pár nohou, ale stáli a poslouchali, zcela v zaujetí, jak Jayananda pracoval a přitom jim kázal.

Jakmile Jayananda cítil, že je člověk připraven, kázal mu o zpívání a o Šrílovi Prabhupádovi. Neexistovala žádná pravidla ani přísná etiketa. Prostě upřímné a důvěrné oslavování Krišny. Věrný svému charakteru, byl Jayananda často viděn i během svých posledních dnů na tomto světě, jak káže hostům ze svého invalidního. I s odstupem času mohou oddaní, kteří ho znali, přesně zopakovat, co často říkával: „Prostě musíš mít důvěru ve Jméno.“

 

Jayanandova pokora

Pokora byla určitě nejvýznamnější Jayanandovou vlastností. Zacházel s každým jako se svým nadřízeným, dokonce i s novými oddanými. Maharaja Das si pamatuje, že Jayananda se vždy ptal na jeho radu: „Hele, Bhakto Mike, co si o tom myslíš?“ Ačkoli byla jeho služba slavná, nikdy nechtěl žádnou slávu přijímat. Vyhýbal se chvále jako moru. Oddaní věděli, že pokud chtějí být v jeho blízkosti, raději by neměli Jayanandu chválit. Jinak prostě odejde. Pokud o sobě vůbec kdy mluvil, vyjadřoval se tak pokorně, že Lochan Das vzpomíná: „Bylo těžké nemyslet na sebe jako na lepšího než je on. I kdybys měl v sobě sebemenší důvod, proč být nafoukaný, díky Jayanandovi by se objevil a vyplul na povrch.“ Cítil se nehodný až neschopný a často odcházel stranou, aby ostatní mohli vést kírtan, vyučovat nebo se věnovat umění. Místo toho ho pak našli, jak opravuje auta, čistí toalety, myje nádobí nebo vynáší odpadky.

Jednou přišel do chrámu v San Francisku nový chlapec. Chtěl pomoci, tak ho Kéšava Dás poslal na dvůr s odpadky, kde Jayananda připravoval smetí na týdenní vývoz. Jayananda řekl tomuto chlapci: „Dělám tu popeláře. Celé roky pozoruji popeláře, jak vyvážejí odpadky, a nyní mi dal Krišna příležitost, dělat tuto práci pro Něj.“ Chlapec pomohl Jayanandovi s odpadky a jel s ním i na skládku. Později se tento chlapec stal oddaným a zapamatoval si myšlenku: „Jestliže mohou být popeláři v tomto chrámu tak blažení, představ si, což teprve ostatní oddaní!“

Ačkoli byl Jayananda dokonale kvalifikovaný, zdráhal se zaujmout místo prezidenta chrámu nebo sanjásína. Nebylo to tak, že by to neudělal nebo nemohl – udělal by vše, co se od něj požaduje. Byl ale nejšťastnější, když mohl pracovat pod někým. Tímto způsobem byl roky páteří chrámu ISKCON v Bay Area. I přes často se měnící správy vždy věrně sloužil úřadujícímu chrámovému prezidentovi. Byl velmi zvláštní, a přesto mu nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. Právě tak byl spokojený.

 

Jayanandův přístup ke službě

Jayananda byl vždy připraven udělat vše, co bylo nutné k šíření vědomí Krišny. Byl odborníkem na všechno: vaření, kázání, uctívání božstev, styk s veřejností, sankírtan, prodej a nákup předmětů, stavbu – zkrátka vše, co je potřeba k provozování chrámu. Byl to neúnavný pracovník. Byl první ráno na nohou a poslední, kdo šel v noci spát. Byl to Jayananda, který vždy běžel, aby sehnal květiny, Jayananda, který umýval nádobí a staral se o to, aby byla kuchyně čistá, Jayananda, který často zmeškal přednášku, protože zrovna dělal nějakou službu, a Jayananda, který vždy povzbuzoval ostatní, aby šli ven a kázali a sám šel příkladem.

Ať už dostal jakýkoli úkol, vždy ho dokončil, i kdyby tím měl třeba sám utrpět. Nikdy se během dne nezastavil k odpočinku, bez ohledu na to, jak tvrdě pracoval. Zdálo se, že je nevyčerpatelný.

Jambavan Prabhu vzpomíná, že oddaní v San Francisku mnohokrát vyrazili do Berkeley, aby po nedělní slavnosti rozdali zbylé prasádam. „Vše začalo tak, že Jayananda čistil kuchyň. Pak někdo řekl: „A co ten zbylý prasádam?“ Jayananda na to odpověděl: „Dobře, ale nejdřív domyjeme tu kuchyň.“ Zorganizoval úklidovou četu a pak pracoval dvakrát rychleji než všichni ostatní. Potom přenesl prasádam, naložil ho i oddané do dodávky, odřídil dodávku do Berkeley, zorganizoval distribuci prasádam a vedl kírtan, zatímco my jsme rozdávali.“

 

Jayanandova laskavost

Jayananda oplýval, mimo jiné, jednou pozoruhodnou vlastností – nikdy druhé nekritizoval. Kritizování bylo zcela v rozporu s jeho povahou. I kdyby oddaný udělal něco, co bylo hodno kritiky, Jayananda buď neřekl nic, nebo naopak něco, co způsobilo, že se chyba stala naprosto srozumitelnou, ale nebylo to formou kritiky. Nikdy neřekl ostrá slova ani nikoho nepokáral. A pokud by jeden oddaný v doslechu Jayanandy kritizoval druhého, Jayananda by jednoduše odešel.

Místo toho, aby kritizoval ostatní, Jayananda vždy přispěl do situace pozitivní energií vědomí Krišny. Někdy oddaní projevili zapálenou touhu po šíření vědomí Krišny a on jejich nápady vždy podporoval, ať by byly sebebláznivější. Sám přitom blázen nebyl a vždy dokázal naprosto správně vybrat člověka na vykonání té které povinnosti.

Chrámoví vedoucí vždy přidělovali nově příchozí oddané právě Jayanandovi, jelikož věděl, jak je povzbudit. Neviděl žádný rozdíl mezi novým oddaným a starým oddaným. Oba byli jeho nadřízenými. Rychle dokázal dát nově příchozím pocit, že patří k vědomí Krišny. Byl to skutečný vaišnava, který byl odborníkem na rozdmýchávání malé jiskry vědomí Krišny ve velký oheň. Jayananda přivedl a nechal prosadit více oddaných než kdokoliv jiný.

Jayananda byl mezi oddanými jako velký bratr, vždy soucitný a ochotný jim naslouchat. Oddaní jej však zřídka zatěžovali svými problémy. „Když jsi byl kolem Jayanandy,“ řekl Karandhara, „neměl jsi žádné problémy.“

Jayananda byl přítel všude a každého. Byl doma s Italy na trhu, stejně jako mezi brahmačaríny v chrámu. S každým si rozuměl a každý ho měl rád. Opilci, manažeři, lidé všech národností. Říkalo se, že Jayanandův nepřítel se nikdy nenarodil.

 

Expert na zapojení každého

Jayananda velmi toužil po zapojení každého do služby Krišnovi. Jednou si zapsal: „Když přemýšlím nad tím, kde bych byl, kdybych se nesetkal s oddanými a Šrílou Prabhupádou, musím se otřást nad představou noční můry, ve které bych žil. Kdybychom mohli trochu více věnovat rozdávání milosrdenství, tolik utrpení by mohlo být zmírněno!“

Díky své bezpříčinné milosti dal Krišna Jayanandovi jedinečnou schopnost přimět lidi, aby chtěli přímo nebo nepřímo sloužit Krišnovi. Kdykoli přišel nový oddaný, Jayananda mu dal pocítit, že se věnuje důležité práci. Byl starší, větší a silnější než ostatní v chrámu a všichni byli rádi, když pod ním mohli pracovat. Byl ochoten nechat lidi dělat si věci po svém, aniž řešil detaily – pokud něčí kreativita nezasahovala do praktické nutnosti. Noví či starší oddaní, všichni se po celodenní práci s Jayanandou cítili spokojeni.

Jeho schopnost zapojovat lidi do služby byla zvláště patrná v době Ratha-Játry. Jayananda zorganizoval z ulice posádku cyniků, povalečů, nespolupracujících osob a neoddaných, aby postavili Ratha vozy. I když si co chvíli sedali a pokuřovali, přiměl tyto lidi, aby pracovali 10, 12 i 14 hodin denně pro Krišnu. Všechny tyto jevy ho velice nabíjeli a sám pracoval tvrději než ostatní.

Jayananda měl v sobě něco velmi osobního, díky čemuž mu každý chtěl pomoci. Jednou se s Maharadží Dasem snažili naložit těžkou ledničku na nákladní auto. Uličkou kráčeli dva opilci a Jayananda řekl: „Dám jim šanci vykonat oddanou službu.“ Jeho nadšení pro oddanou službu bylo nakažlivé a tato situace nebyla výjimkou. Ti opilci se přímo tam na místě připojili a pomohli a práce byla hotová za okamžik. Poté Jayananda jako vždy řekl opilcům: „Teď řekni Haré. Teď řekni Krišna. Teď řekni Haré Krišna.“ „Haré Krišna.“ „Jai, Hari-bol! Děkuji vám, vážení. Sláva Šrílovi Prabhupádovi!“

Jayananda byl známý jako „transcendentální šetřivec“. Velmi nerad utrácel peníze Šríly Prabhupády a sám nevlastnil téměř nic, a to ani v dobách, kdy ještě nebyl oddaným. Téměř vše byl schopen obstarat zadarmo nebo s velikou slevou pro Krišnu. Když byl na cestách a prodával knihy, spal v autě nebo na lavičce nebo různě u přátel, které si po městech získával. Mnoho z těchto přátel, například Maharaja Das a Jiva Das, se později stalo oddanými díky Jayanandovu kázání. Přestože byl starším oddaným a mohl mít, co chtěl, vždy se oblékal do starých dótí a pracovních oděvů, které si pořídil za dolar u Armády Spásy.

 

Jayananda – král Ratha-Yatry

Jayananda byl roky páteří Ratha-yatry na Bay Area a jeho zkušenosti z každé z nich jsou shrnuty v extra vydání časopisu Back To Godhead z roku 1977. V zákulisí dělal Jayananda vše v rámci příprav na festival. Připravoval jídlo, květiny, dělal účty, nakupoval materiál a stavěl vozíky, inzeroval, zajišťoval povolení a organizoval vaření a podávání prasádam. Každý rok se mu důsledně dařilo plnit všechny své plány. Po festivalu Jayananda osobně přinesl prasádam dort nebo koláč každému, kdo nějakým způsobem pomáhal. Díky jeho úsilí mají oddaní v Bay Area s úředníky města dodnes úžasně harmonický vztah.

Během týdnů před festivalem spával Jayananda na místě, kde se stavěly vozy. Každé ráno vstával bez problémů ve 4:00, a to i kdyby to znamenalo, že spal pouze tři hodiny nebo i méně. Aby svou posádku probudil k životu, připravoval jí každé ráno výborné prasádam, které bylo tak výtečné, že se někteří vraceli pod záminkou nošení košíků či beden pro další dávku.

Jayananda považoval svou poslední Ratha-yatru, festival v New Yorku v roce 1976, za svůj „nejúspěšnější“. Takto popsal událost v dopise Keshava Dasovi:

„Nějak se ke mně dostalo to štěstí, pracovat na newyorské Ratha-yatře. Byla to tak příznivá příležitost! Prabhupáda byl na cestě, měli jsme prvotřídní místo na Manhattanu a Toshan nějak dokázal získat souhlas s použitím Páté Avenue pro náš průvod. Byl tu Jambavan a pár dalších chlapců, kteří pracovali fakt tvrdě. Modlil jsem se, abychom vozy dokázali nějak dokončit. A Krišnovou milostí se to podařilo. Některým událostem byste nevěřili! Večer před zahájením festivalu, kolem páté šesté odpoledne, jsme zvedali Balarámovu kopuli a už byla skoro na vrcholu, když ji zachytil prudký poryv větru a celou ji převrátil. Rámec byl celý rozbitý, karton zkroucený atd. Nedokázal jsem si představit, jak celou situaci napravit, protože jsme měli ještě hromadu práce na dalších dvou vozech. Ale dva oddaní, kteří jsou odborníky na stavbu, slíbili, že to dají nějak dohromady. A dělali na tom celou noc a díky Krišnově milosti stály všechny tři vozy v neděli ráno v 6:30 na Páté Avenue.

Ratha-yatra ještě nezažila místo jako New York. Přehlídka byla ohromná, stejně jako scéna v parku. I když jsme vozíky stáhli zpět na staveniště, lidé vyšli ze svých bytů a barů a zpívali Haré Krišna. Hádám, že tato příležitost byla dokonalou špičkou mé kariéry ve vědomí Krišny. “

 

Vztah Jayanandy a Šríly Prabhupády

Jayananda se vyjádřil o Šrílovi Prabhupádovi: „Věděl jsem, že mě nechce podvést, tak jsem pro něj chtěl pracovat.“ Při jednání se Šrílou Prabhupádou si Jayananda udržoval svůj obvyklý podřízený postoj. Většinou pracoval na nějakém projektu vždy, když Šríla Prabhupáda přijel do San Franciska. Jejich vztah byl proto, jak ho popisuje Karandhara, „jako staří přátelé“ nebo jinde také „čistě ekonomický“. Jayananda například ani nechodil na dlouhá setkání se Šrílou Prabhupádou, i když všichni ostatní chrámoví vedoucí tak činili.

Naopak Šríla Prabhupáda si Jayanandu vždy žádal, když dorazil do chrámu. Někdy ho musel opakovaně nechat hledat, než byl konečně nalezen při nějaké práci. Jayananda pak odmítal se se Šrílou Prabhupádou setkat: „Ne, nemohu ho navštívit, jsem příliš špinavý. Nejsem hoden.“ Pracoval po festivalech a nechával ostatní, ať se se Šrílou Prabhupádou setkají. Jayanandův vztah k Prabhupádovi byl vždy služebnický. Služba Prabhupádovi byla jádrem Jayanandova života. Když se ho Danavir zeptal: „Jak lze dosáhnout duchovního pokroku ve vědomí Krišny?“ Jayananda odpověděl: „Nevím. Jsem příliš zaneprázdněn prací, abych o tom přemýšlel.“

Šríla Prabhupáda dokázal vždy ocenit Jayanandovu upřímnou službu. V prosinci 1975 mu napsal:

„Velmi mě potěšil tvůj nedávný dopis. Vždy na tebe myslím a modlím se ke Krišnovi za tvůj pokrok ve vědomí Krišny. Ano, pamatuji si na staré časy v San Francisku. Krišna ke mně byl tak laskavý, že mi poslal mnoho upřímných žáků, kteří mi pomáhají prosazovat toto hnutí ve jménu mého Guru Maharaje. Pokračujte ve svém programu tam v San Francisku, vždy přísně dodržujte naše zásady a Krišna vám požehná větší a větší realizací významu tohoto hnutí. Spoléhám na vás, mí starší žáci, že to zvládnete. Doufám, že se vám v tom bude dařit.“

Jayanandovo poslední setkání se Šrílou Prabhupádou se uskutečnilo v New Yorku na Ratha-yatře v roce 1976. Když Prabhupáda dorazil na letiště, Jayananda ho jel autem vyzvednout. Prabhupáda seděl na zadním sedadle a zeptal se: „Kdo řídí?“

Oddaní řekli: „To je Jayananda.“ „Ach, znám Jayanandu,“ řekl Prabhupáda. „Dal mi 5 000$ na tisk mé Bhagavad-Gíty.“

 

Jayanandova odvaha

Jayananda nebyl jen velký a silný v těle; byl silný vírou v Krišnu. Proto ho nemohlo nic vyděsit. Když jednou hrál na mridangu na tržní ulici v San Francisku a vedl kírtan, přistoupil k němu obrovský muž, zarostlý a opilý, místní barový povaleč. Přišel až k Jayanandovi a zařval na něj: „Přestaň s tím zpěvem!“ Jayananda se mu podíval přímo do očí a pevně řekl: „Jen zpívej Haré Krišna! Jen zpívej Haré Krišna!“ K úžasu všech se opilec pouze otočil a bez řečí odešel.

Definitní výraz Jayanandovy nebojácnosti přišel na konci jeho života, když mu byla diagnostikována leukémie a rakovina lymfatických žláz. Napsal z nemocnice:

„Byl jsem měsíc v nemocnici na klinice a teď jsem zpět na několik týdnů intenzivní léčby. Ve skutečnosti to celé bylo velké požehnání, protože jsem si uvědomil, že smrt je blízko. Nějak potřebuji tato silná připomenutí, která mi pomohou pokročit ve vědomí Krišny. V době, kdy jsem byl v chrámu, jsem si vážil vědomí Krišny mnohem víc než kdy předtím, takže to bylo skutečné požehnání. “

Ani v posledních několika měsících v LA chrámu Jayananda nikdy nepodlehl strachu nebo sebelítosti. Když jeho staří přátelé přišli do jeho pokoje a uviděli jeho seschlou tvář a strašidelný vzhled, bylo pro ně těžké vyhnout se komunikaci o jeho stavu. Jayananda naopak vyjadřoval naprostý nezájem o své zdraví. Místo toho plánoval, jak zrealizovat Ratha-yatru v Los Angeles.

Jayananda seděl na trávníku na svém invalidním vozíku a vypadal jako zosobněná smrt. Nemohl přestat myslet a mluvit o Ratha-yatře. Karandhara si pamatuje, že se na něj díval a viděl ztělesnění vědomí Krišny a nebojácnosti před smrtí. Karandharovi připadalo zvláštní, že necítil nad Jayanandou žádnou velkou lítost. Potom pochopil, že když si byl Jayananda tak vědom Krišny, jak by se na něj mohl někdo dívat a nebýt si také vědom Krišny?

Jayananda se staral o Los Angeleskou Ratha-yatru, dokud nebyl tak slabý, že už nemohl zvednout telefon. Shromáždil velké množství peněz a prostředků a vymyslel různé způsoby, jak festival zrealizovat. Manažeři festivalu se do jednoho shodli, že bez Jayanandy by se první festival Ratha-yatry v LA v roce 1977 neuskutečnil. Dokázal tedy, že oddanou službou člověk překonává i strach ze smrti.

Po odchodu Jayanandy Dase v květnu 1977 Jeho Božská Milost Šríla Prabhupáda instruovala oddané po celém světě, aby si tuto událost připomínali každý rok tak, jako by to bylo právě aktuální, že odešel tento velký vaišnava. Jayananda byl skutečný oddaný, upřímný žák a opravdový služebník Šříly Prabhupády.

Zdieľajte článok s vašimi priateľmi

0 komentárov Zanechať komentár